Dovolená v Norsku, kraj Hordaland, Samnangerfjord, Øvredalen
25.8. - 9.9.2006

Pátek 25.8. - Malmo-Nesbyen 
Urazili jsme větší část cesty na sever. Druhou noc v autě jsme si už nedokázali představit a tak jsme našli trochu neútulný hotel v Nesbyenu, cestou z Osla do Eidfjordu. Ale vyspání v normální posteli nám nesmírně prospělo.

Sobota 26.8. Nesbyen - Loeningdalen

Ráno jsme se vzbudili do oblačné, napůl protrhané oblohy. Asi po třiceti kilometrech, kousek za Golem, jsme se zastavili, abychom se pokusili najít kešku u řeky Hallingdalselvy. V lese bylo dost mokro, ale zato borůvek a brusinek jak naseto. Poklad jsme našli, trochu se provětrali a vyrazili dál, přes kraj pohoří Hardangerviddy, abychom se na druhé straně spustili dolů do Eidfjordu. Nahoře to bylo kouzelné, viděli jsme do dálky, na ledovec Hardangerjoekullen,šestý největší na norské pevnině, nikde ani stromeček, jen kamení, tráva a jezírka. Před čtvrtou odpoledne jsme dorazili do chaty, pod rohožkou si vyzvedli klíč a zabydleli se. S majitelem jsme si domluvili i pronájem motorové loďky, těšíme se na výlety.

Neděle 27.8. - Øvredalen

Nový den jsme zahájili malinkou projížďkou na pramici. Jen s holkama a jen s vesly. Byly trošičku vyděšené, jestli se náhodou někde nepotopíme, ale zvládli jsme to celkem dobře.
Vyjeli jsme 10km do Osøyro, jestli tam někde jsou turistické informace. Městečko bylo jak po vymření, nikde nic, jen v kostele se právě chystali ke křtinám. Pan pastor nás přivítal, vrazil nám do rukou písníky, že to bude velká slaáva a že zazpívat určitě zvládneme. Chvíli jsme se tam rozhlíželi, ale pak jsme zpěvníky vrátili a potichu se z kostelíka vytratili. Mezi místními ve slavnostním a také v krojích jsme v trikách s pohorkama vypadali trochu nepatřičně.
Zatáhlo se a rozpršelo. Po obědě jsme vytáhli pláštěnky a holínky, že se půjdeme podívat do lesů za Øvredalen, jestli rostou houby. Štěrková cesta poměrně záhy přešla v lesní stezku s mokrou trávou sahající vysoko nad kolena (Alici do pasu) a po pár set metrech zmizela docela. Lesem po medvědích stezkách jsme se prodrali k potoku Utleelvě. Vody nebylo příliš a tak se dalo kamenitým korytem opatrně scházet po proudu, směrem zpátky k Øvredalenu. Na několika místech jsme museli překonávat vodopády, ale poslední z nich nás donutil koryto opustit. GPS hlásilo jinou cestu vedoucí naším směrem jen 20m stranou a tak  jsme se vydrápali vřesem a jalovcem nad potok a našli štěrkovou cestu, která nás dovedla podél golfového hřiště (ano, i v takové bohem zapomenuté díře se najde několik jamek) zpátky k autu.
Domů se nám ještě nechtělo, a tak jsme popojeli kousek na sever do Rolsvagu a sešli k fjordu. Minuli jsme skupinu očividně vyčerpaných vojáků jak si větrají rozedřené nohy. Nato si Klára při brouzdání na pláži nabrala vodu do holínek, takže jsme se sbalili a vrátili domů.

Pondělí 28.8.06 - Ramnanuten (267m)

Pršelo celou noc a ráno nebylo jiné. Nemělo cenu vyrážet někam vysoko do hor a tak jsme se rozhodli pro výlet na ostrov Tysnesøya. Půlhodinu trvající trajekt nás tam před polednem dovezl, nepršelo a my měli v plánu 3.5km procházku na vrcholek Ramnanuten nad městečkem Våge. Jen co jsme vyrazili od auta, znova se spustil déšť. Po pár set metrech jsme se rozloučili s pevnou cestou a začali stoupat a šplhat stezkou nejdřív podle vodopádů k jezírku Kleiva a pak dál po skalách a po vřesu až na vrchol Ramnanutenu. Les kolem nás byl něco jako mlžný prales, všude lišejníky, mechy, voda dole, nahoře a mlha kolem. Klárka šplhala jako kamzík, Alice se statečně drápala jako po obřích schodech, a i když jsem ji za ruku vytahoval, musela to pro ni být nesmírná námaha. Nad hranicí lesa jsme se dostali do mraků, to už se na nás oblečení doslova lepilo, jak jsme byli mokří. Místo bechderoucích výhledů do dalekého kraje jsme byli rádi, že jsme z vrcholu dohlédli do Våge a na nejbližší ostrůvky podél pobřeží.

Cesta dolů byla místy horší než nahoru, kořeny i kameny klouzaly a na jednom místě to Ivča odnesla pádem, při kterém si pochroumala ruku. Asi půl kilometru před cílem už Alice začala silně protestovat, že dál už nepůjde. Měla toho zřejmě opravdu dost, protože jen co jsem si ji dal na koně, doslova zkolabovala a usnula v nemožné pozici obtočená kolem mé hlavy. Zlatým hřebem za dněšním výletem bylo převlékání do suchého oblečení na parkovišti před místní školou, odkud jsme vycházeli. Ještě že tam zrovna nebylo rušno, jinak nás určitě sebrala mravnostní policie.

Úterý 29.8.06
Ivčina ruka se zlepšila jen nepatrně, vypadá to na natažené šlachy v předloktí (snad). Tak jsme po snídani s holkama - plavčíkama vylili vodu z lodě, přinesli vesla, nádrž s benzínem a podařilo se nám nastartovat motor hned napoprvé. Nejeli jsme nijak daleko, jen kousek na sever podle skalnatého pobřeží Samnangerfjordu a pak zpátky. Cestou jsme "přeskakovali" vlny od  rybářských, větších lodí a holky pištěly vzrušením.

K polednímu jsme se vydali nejdřív do Osøyro do lékárny pro elastické obvazy a brufenovou mast, a pak dál na sever směrem na Bergen. Zvolili jsme geocaching jako méně exterémní zálžitost, když teď máme šéfku jen s jednou rukou. První poklad se schovával u zámečku Gamlehaugen hned vedle silnice E39 cestou do Bergenu.
Jen lehce jsme Bergen minuli a pokračovali dál na západ a pak na jih po silnici 555. První po ruce byla cache u mostu Tofterøy přes Rustefjorden. Poklad jsme našli celkem rychle a pak si dali menší cvičeníčko po skalách a vřesovištích kolem (Ivča bohužel ve vleku s jednou rukou nepoužitelnou a s hrůzou z jakéhokoliv lezení). Krajinu v těhle končinách tvoří především vřes a balvany/skály, sem atam kleč. Patrně díky neustálým větrům od moře.
Třetí cache byla schovaná o puhých 1.5 kilometru na západ, ale protože nebylo jak překonat záliv, museli jsme se pár kilometrů vrátit a sjet na jih po jeho východní straně do Glesværu, rybářské vesnice z roku 1664, která až do šedesátých let 20. století byla významným rybolovným a obchodním střediskem, než tento průmysl podlehl ropnému.

Středa 30.8.2006 – Moavatnet

Podobně jako v úterý, i když slibovali déšť, nepršelo. Aspoň ráno ne, a tak jsme se vydali na sever do Dale a odtud kroucenou silničkou vzhůru 400 metrů po stěnách hlubokého kaňonu Bergsdalen k přehradě Storefossdammen. Tady se u hráze schovávala zase jedna cache, tak si holky přišly na své. Pokračovali jsme s krátkými zastávkami u visutého mostu a u vodopádů nad Berge až k malému plácku na parkování u jezera Vetlevatnet. Odtud jsme po značené cestě šli k sousednímu jezeru Småbrekkenet a od něj po staré vojenské cestě nahoru k jezeru Moavatnet. Příjemnou zábavou bylo sbírání hub, jen podél cesty jsme našli na půl velké tašky krásných nových kozáků. Lesu kolem jezera Moavatnet se říká Trolí les – tvoří ho vlastně jen břízy, zakrslé a pokroucené, řada z nich už má stovku let za sebou. U jezera je salaš Moastølen a kolem se volně pasou skupinky ovcí. Uvažovali jsme s holkama, že bychom si mohli nějakou pohladit, ale jejich šéf, šéfka, těžko říct, se na nás tak zle koukala, že jsme to radši vzdali. K autu jsme dorazili právě včas, abychom se vyhnuli dešti. Pršelo pak celou cestu domů.

Čtvrtek 31.8.2006 – Fjordy

Předpověď nepředpověď, rozhodli jsme se, že je pokaždé stejně jinak, a tak jsme nastartovali a vyrazili na sever přes Voss do Gudvangenu. To je výchozí místo pro přívoz do Lærdalenu. S klasickým přívozem má tenhle společné snad jen loď, jinak se spíš podobá výletnímu cruiseru. Plavba trvá bezmála tři hodiny a loď proplouvá dramatickými scenériemi fjordu Nærøyfjord, Sognefjord a Værdalsfjord. Po souši teď cesta autem trvá jen chvíli, poté co Norové vydolovali 25km dlouhý tunel mezi Lærdalem a Aurlandem. Počasí bylo na hony vzdálené těm z kýčovitých pohlednic. Vrcholky hor kolem fjordů se ztrácely v mracích, ze kterých nás co chvíli kropil déšť. Ale na druhou stranu to tady asi takhle vypadá většinou. A téměř kolmé stěny ztrácející se v mlze všude kolem nás působily velmi majestátně a naprosto nepřístupně. 
 
Protože jsme měli dlouhých tunelů dost, zvolili jsme cestu přes hory. Z Lærdalenu jsme vystoupali údolími Erdalen a Horndalen do výšky 1300 metrů. Silnice je otevřená jen mezi červenecm a říjnem, pak šlus. Horské partie jsou krásně drsné – kamení, jezírka, vřes, bažinky a skály. Nic víc, nic míň. Vlastně, o deset stupňů míň, teplota klesla na 6°C a tak naše vycházky za věčným sněhěm byly dost svižné.

 Sjezd k Aurlandsfjordu nám kromě flegmatických ovcí na silnici nabídl i úžasné výhledy, zejména pak z nové rozhledny Stegastein, 600m nad fjordem. Pohled jak z letadla, lidé trpící závratěmi zvracejí... Domů přijíždíme až po deváté večer, spící Alici rovnou přenášíme do postele.

Pátek 1.9.2006 – Geocache

Dopoledne s holkama vyjíždím loďkou na fjord, abychom chytali ryby. Těžko je na něco jiného nalákat. Alice i tak po pár metrech bučí, že se jí stýská po mamince. Asi 500 metrů od břehu je ostrov a u něj „nahazujeme“ pytlačku, co jsme našli v chatě ve skříni.

Na starou palačinku se samozřejmě nic nenachytá, holky za chvíli stejně víc baví lovit škeble a šneky ze skal u vody. Po poledni balíme a v plánu máme pár kešek mezi Osøyro a Bergenem. První byla báječná, nejdřív nás zavedla do skanzenu Sætermuseet a pak na vrchol Fanafjell s neskutečným výhledem. Pod námi Fanafjorden, k severu pak kopce kolem Bergenu a dál na západě Severní moře. Dole ve Faně jsme našli druhou v místním amfiteátru. Třetí si pak vyžádala porci poctivého šlapání na vrchol Stendafjellu, kam jsme se dotrmáceli ve tři čtvrtě na sedm večer. 

Sobota 2.9.2006 - Norheimsund
Plánujeme klidnější den, holky začínají být trochu nevrlé. Vyjeli jsme do Norheimsundu za několika snadnými cíli spojenými s poklady. Prvním bylo Jezero zlatých ryb Skarsvatn. 
A skutečně, v nevelkém jezírku se to jen hemžilo zlatými jeseny a karasy. Žádnou cestu kolem rybníka jsme nenašli a tak jsme odlovili poklad, pomazlili se s toulavou kočkou a jeli zpátky přes Nordheimsund do Vikoy, kde se na břehu Hardagenfjordu zachovaly původní loděnice ze začátku 18. století. Cache u loděnic se ukázala jako zcela čerstvá a tak jsme si připsali naši první FTF (first to find, prvonálezce). Všimli jsme si, že návštěvnost kešek, které jsme zatím objevili, je docela sporadická, maximálně jedna návštěva za měsíc. Chceme někde nechat naše putovní chrousty, doufáme, že poklady u Bergenu budou na hledače bohatší (neradi bychom čekali na příští rok, než se chroust pohne někam jinam). Posledním bodem byl Steinsdalsfossen, pěkný vodopád, dnes naplněný čerstvou vodou z vydatných dešťů posledních dní. Jedna věc dělá z tohoto vodopádu celkem povedenou zajímavost – pěší stezka, která vede „za vodopádem“, zhruba v polovině jeho výšky. Je to docela zážitek, procházet se za hřmící masou vody, která se řítí necelé tři metry od chodníku. Příjezd domů v civilizovanou hodinu nám konečně umožnil rodělat uhlí v grilu u chaty a opéci si pytel krevet. Grilování v pláštěnce má své osobité kouzlo...

Neděle 3.9.2006 - Geocache 2
Neděle, den odpočinku. Něco pro děti, nějaké hry, zábava. Podobný nápad mají stovky Norů a tak se silničky hemží štrůdly aut a parkovišťátka, odkud se dá vyjít někam do lesů, jsou plná. Vmáčkli jsme se mezi tu spoustu osobáků a po svých vyrazili z Hordnesveienu do lesa Hordnesskogen a

na vyhlídku Slengdissen. V lese jsou spousty skalek, indiánské chýše a houpačka a nakonec taky všemi očekávaný poklad s nezbytnými drobnostmi. Druhé, poměrně účelové zastavení bylo u Bergenského letiště, kde se nachází keška „TB Motel“ a v ní přebývalo asi pět chroustů. Dva jsme vzali s sebou a nechali tam jednu naši německou geocoin. Poslední byl výstup na kopec, podobně jako předevčírem, tentokrát na Knappenfjellet jižně od Bergenu. Zde fungovaly za druhé světové války německé bunkry a dělostřelectvo, které mělo jako na dlani Grimstadfjorden. Dnes jsou ze základen jen ruiny, ale výhled ze shora stál za výšlap. Počasí bylo jak na apríla, v ďábelském tempu se střídalo sluníčko s přeháňkami. Cestou domů jsme se zastavili u zbytků středověkého cisterciánského kláštera Lysekloster nedaleko Osøyro. Postavený byl v roce 1146 jako „dceřinný“ klášter Fountains Abbey v Yorkshire v Anglii.

Pondělí 4.9.2006 – Bergen
Předpověď byla mokrá a tak jsme se rozhodli pro návštěvu Bergenu. Holkám jsme slíbili zdejší akvárium, a proto naše kroky zamířily přes centrum a podél přístavu, dokud jsme nedošli k akváriu – malinké ZOO zaměřené na mořský a vodní život. Takže jsou tam k vidění akvária s rybami,

 
kraby a jinými ptovůrkami severních moří, ale teké moří tropických, lachtani, tučňáci, krokodýli i hadi. Byly jsme svědky krmení opic a leguánů, pingvínů a lachtaního vystoupení. Velkým trhákem také bylo promítání v 3D kině, kde jsme zkoukli dvacetiminutový film o žralocích. Neobešlo se to bez dojemného máchání rukama, jak se holky snažily dravé bestie odehnat ze své blízkosti. Cesta do akvária, jeho návštěva a procházka zpátky skrz bergenské centrum nám zabrala všechen čas a tak se budeme muset do města vypravit ještě jednou (v plánu máme místní rybí trh a lanovku na vyhlídkové kopce).

Úterý 5.9.2006 - Slottet
Silnice 569 na sever nás vedla nejdříve podle ramene Eidsfjordu k Bolstadu. Tady jsme měli první miniprocházku k Skpishellerenu, pravěkému sídlišti datovanému do 7000 BC. Nakonec se z toho vyklubala jen obrovská převislá skála a jinak nic než cedule s popisem. Polovina družstva jim věřila, polovina ne. 


Ale aspoň jsme měli malou rozcvičku na hlavní úterní výlet. Uzounká zakroucená silnička, co se na jedné straně zvedala strmě do výšek a na druhé straně propadala až k fjordu, nás pomalu provázela krásným prostředím Osterfjordu, přivedla nás k 70 metrů vysokému vodopádu Hesjedalsfossen a pak dál na sever podél řeky Storelvi až do idylické vesnice Mo na konci Mofjordu, sevřenou v těsném údolí mezi 700m vysokými kopci, protkanými vodopády mnoha potoků a říček. Odtud to byl jen skok pod Slottet, 200m vysoký vrch, resp. 180m vysokou skálu tyčící se přímo nad Mofjordem. Slottet znamená v překladu Hrad a je to název celkem výstižný. Stezka od silnice nahoru je asi 1.5 km dlouhá, což by nebyl problém. Terén z ní ale udělal náročný výstup přes kluzké kameny, kořeny, bažiny, skalky a díry, a snad ještě náročnější sestup. Pro Ivču nebyla nouze i o psychicky vypjatější partie, když se u vrcholu stezka nepatrně přiblížila (tj. na 10 metrů) k srázu do fjordu. Ale zvládli jsme to a odměnou nám byl nádherný výhled na Mofjord, okolní kopce a všechny vodopády a potůčky, co se řítí dolů do moře. Místní folklór traduje, že jednou se celý Slottet zřítí do fjordu a obří vlna vymaže vesnici Mo z mapy. Naštěstí se tak nestalo, když jsme stáli nahoře. Odlovili jsme poklad schovaný nedaleko vrcholu, moc návštěvníků tady letos nebylo, asi tři, a tak jsme s sebou vzali jednoho chrousta, co by tu jinak nejspíš musel přečkat zimu. Cesta dolů nebyla jednodušší, všechno nacucané vodou a kouzavé. To už jsme měli naštěstí boty promáčené a tak jsme si nemuseli dělat starosti, kam  šlapeme. K autu jsme se nakonec dohrabali až po šesté hodině, ale sluníčko svítilo, čokoláda na nás čekala v přihrádce, takže nálada byla

 
vynikající. Byť cesta domů byla skoro 80km dlouhá, žádná z holek neusnula, což nás po tak náročném výstupu celkem překvapilo. Naopak, jejich elán předčil náš a tak se stalo, že jsme se večer uložili všichni najednou, a jsem si téměř jistý, že rodiče byli v limbu dřív než holčičky.

Středa 6.9.2006 – Bergen 2

Je zase výjimečně hnusně, nízké mraky se drží úplně všude a kola na hladině prozrazují neumdlévající přísun vody. Tak hurá do Bergenu skouknout, co jsme posledně nestihli. Po motanici v jednosměrkách jsme zaparkovali na severní straně centra a pomalu v pláštěnkách pocourali kolem Haakonovy tvrze, skrz změť původních přístavních domků Bryggen, až k stanici

 
lanovky na Fløyen, 300m kopec přímo nad Bergenem, jeden ze sedmi hor kolem města. Lanovka jak na Petřín, jen s krapánek vyšším stoupáním, kolem 26 stupňů. Výhled na město byl orpavdu parádní, škoda jen těch nízkých mračen všude kolem. Pohodlnou cestou lesem dolů jsme posbírali tři poklady. Jen co jsme vyšli do zástavby, spustil se regulérní lijavec, který během čtvrthodinky promočil naše dosud odolávající svršky. Tak jsme se jen narychlo pokochali bludištěm tradičních dřevěných domků nalepených ve svahu jeden na druhém, proběhli po uličkách a po schodech směrem k parkovišti a pak jen převlékali do suchého a topili a jedli čokoládu a jeli z města domů na večeři.

Čtvrtek 7.9.2006 – Osterøy
Poslední den na celodenní výlet. Nikam daleko se nechystáme, holky vypadají, že mají výletů už dost. Alice na pochvalu, že je dobrá turistka, spustila vztekle: „O(š)KLIVÝ SLOVO!!!!“ (rozuměj turista). Nicméně jsme vyjeli na ostrov Osterøy, největší v Hardangerském kraji. Na západě „jen“ třistametrové kopce, na východě hory šplhající k osmistům metrů. Na Osterøy vede kromě trajektu jeden obří most přes Sørfjorden a tak si na něm král Harald trochu přivydělává prostřednictvím poplatků. Pod mostem se schovávala jedna keška, jediná na celém Osterøy. Pak už jsme se zvolna klikatili na sever do Tyssoy a po zmrzlině do Hosangeru, odkud jsme vyšli na dnešní výlet údolím Kossdalen. Cesta údolím byla vybudovaná jako silnice na přelomu 19. a 20. století a na konci Kossdalenu stoupá strmě do sedla Svenheimu sedmnácti ostrými serpentínami s průměrným stoupáním 25%. Les kolem jezer Holevatnet a Kossdalsvatnet na nás působil dost tísnivě, až zlověstně, sevřeni skalami, balvany, mechy a lišejníky těsně z obou stran. 

Navíc na nás dotíralo nedůvěryhodné stádo ovcí, pak jsme ještě v lese našli jednu, která už se rozkládala, do všeho temně hučel vítr v korunách stromů, chvílemi jako  z filmu od Hitchkocka.Tahle nálada ostře kontrastovala se zlatým zářijovým sluníčkem, co se odráželo na hladině jezera a rozsvěcovalo šťavnatě zelené mechové paloučky podél cesty.  Temné síly jako by měly převahu, ovce na nás číhaly při zpáteční cestě až u branky z pastvin, a my proklouzli ozbrojeni klackami a holemi, kdyby si chtěly něco začít. 
Domů jsme přijeli včas a tak jsme se s holkama nalodili na pramici, nahodili motor a vyrazili na fjord. Na otevřeném prostoru mimo zátoku se do nás naplno opřel vichr a docela nás překvapila mohutnost vln. S loďkou to házelo, na vlnách nadskakovala a holky se musely vší silou držet, aby nepopadaly. Protože se mi nechtělo testovat záchranné vesty, raději jsme pomalu obrátili a pěkně po směru vln se vraceli směrem k Løningdalenu, závěrečný traverz bokem k vlnám s námi házel jako se skořápkou a celkem jsme si oddechli, když jsme přirazili k molu. Uvidíme zítra, benzínu máme ještě dost.

Pátek 8.9.2006 - Úklid

Úklid a pachtění kolem chaty. Včerejší větry a vlny však pominuly a aby se celý den nenesl jen kolem uklízení, navlékli jsme se do vest, nahodili motor a za plného přílivu se odpíchli od mola směrem na fjord. Vzali jsme to na sever podél břehu na naší straně, plašili racky i jiné ptáky. Hladina byla jak olej, jemně mrholilo a s motorem na plný plyn jsme pluli vesele a svižně. Jedno místo u skal nás zlákalo k zakotvení, úvaziště bylo po ruce a  tak jsme opatrně přistáli a vylodili se na břeh. Po půlhodině hraní a lezení po skalách u vody se Alici podařilo ponořit obě nohy do tůně dost hluboké na to, aby si naplnila holinky po okraj. Takže jsme se zase nalodili a vypluli zpět k chatě. Celé odpoledne prší, takže nás ani nemrzí, že máme práci uvnitř.

Sobota 9.9.2006 Cesta do Hamburku
Po rychlém předání chaty panu domácímu jsme krátce po deváté opustili Løningdalen a mířili ke Kvanndalu na trajekt do Utne. Rozhodli jsme se nejet stejnou cestou, jako když jsme přijížděli před čtrnácti dny, ale vzít to po jižnější E137 přes Oddu, z jihu objet pohoří Hardangenviddy, což by nás mělo zavézt k jedné z norských ikon – k šindelovému kostelíku „stavkirkje“ v Heddalu. V Kvanndalu nám loď ujela přímo před nosem. Tak jsme místo hodinového čekání popojeli do Bruraviku a přepluli Hardangenfjorden do Brimnes a odtud podél východního břehu ramene Hardengerfjordu (Sør fjord) do Oddy. Asi to byla dobrá volba, mohli jsme se kochat výhledy přes vodu na ledovce Folgefonna.  Stráně podél silnice byly jako jeden velký sad a na silnici jsme potkávali jeden stánek s ovocem za druhým. Fascinoval nás bezobslužný způsob prodeje, u nás jen těžko rentabilní, kdy ve stáncích leželo nasáčkované ovoce a kasička a kdo kupuje, vhodí tam příslušný obnos. Jablka i blumy byly tak výborné, že se po dvou kilech jen zaprášilo.
Jen co jsme za horami sestoupili do nižších poloh, jako bychom vjeli do jiného podnebního pásma. Najednou je venku 22 stupňů a babí léto se až kýčovitě podbízí. My, během dvou týdnů přivyklí čtrnáctistupňovým teplotám a trvalému dešti, jsme se s tím jen těžko vyrovnávali.
Oslem jsme tentokrát projeli bez problémů a bez zácpy, a pak už jen vytrvale pokračovali na jih do Malmö. Ve Švédsku a Dánsku jsme riskli jízdu bez respektu k omezení rychlosti, po vzoru mnohých domácích, a tak jsme se na trajekt v Rødby dostali kolem čtvrté ráno. Pak už to byl jen skok do Hamburku, kam jsme dorazili o sedmé, do naprostého klidu saselského nedělního rána...