Jedeme do Aše. Ne že by tato západočeská výspa mohla turistu něčím ohromit, to bohužel nikoliv. Ale v informačním centru mají turistické známky a vizitky z míst, která dnes chceme navštívit. Prvním je rozhledna Háj na stejnojmenném kopci nad Aší. Parkujeme u nového sportovního centra, které vypadá velmi sympaticky. Lezecká stěna, hříšťata, pingpongy, minigolf, kolem okruh pro inlajny z hlaďounkého asfaltu, ceny velmi přijatelné. A nikde nikdo. Ale sport v plánu nemáme. Po deseti minutách stoupání se mezi stromy ukazuje kamenná rozhledna. Pěkná, bytelná, pro návštěvníky otevřená zdarma a se skutečně pěknými výhledy po Ašském kraji. Jaký je to rozdíl například proti naší Vyžlovské vyhlídce, odkud není vidět nic a kam se nyní vybírá vstupné! Připisujeme si čárku za zdejší kešku a přesouváme se za obec Krásná. Jedeme lesem až na konec asfaltky. Dál už pak jdeme po zelené turistické značce. Míjíme pozůstatky hřbitova zaniklé obce Újezd. O pár kilometrů dál, už na hranicích s Německem, vstupujeme na symbolický most evropského přátelství, který stojí na místě původní obce Újezd, kterou v padesátých letech režim srovnal se zemí. Podél potoka už je to jen kousek k cíli této vycházky, k nejzápadnějšímu bodu České republiky. Stojí zde německý a český hraniční kámen na každé straně potůčku, informační cedule s popisem třech dalších nej bodů v ČR a létá tu spousta krvežíznivých hmyzáků. Po krátkém oddechu se pěšinou mezi rozkvetlými loukami vracíme zpět, s dobrým pocitem, že jsme navštívili pěkný a navíc zajímavý kousek místního kraje.

Hlásili jasno, my měli v plánu zopakovat si pohodový den na koupáku, ale ráno nás vítá zcela zataženou oblohou. A během snídaně se dokonce spouští déšť. Měníme plán a vyjíždíme se podívat na Loket. Auta necháváme na parkovišti za Ohří a přes most míříme k hradu. Právě včas, během pár minut začíná česky vedená prohlídka. Historie, pověsti, současnost, expozice porcelánu, útrpného práva, mladinká průvodkyně nám vše s elánem vylíčí, pak máme dost času projít si hrad sami vlastním tempem. Líbí se nám, ale začíná nám kručet v břiše. Bohužel jsou ceny v podnicích pod hradem přímo nehorázně nadsazené, takže to tu balíme nenasyceni a jedeme se podívat na Bernardův statek. Cestou se ale ještě zastavujeme na vyhlídce nad obřím hnědouhelným dolem Družba. Chvíli koukáme, pak tam přijíždí i mladý chlapík, který v dolech pracuje a tak nám vysvětlí, že se díváme na bývalý důl, který se právě zasypává a že sám na podobném obřím výsepníku pracuje o kus dál u Chodova. Podělí se s námi o pár dalších zajímavých informací od fochu a pak už je fuč. Ještě chvíli pozorujeme dění dole v dole a i my se sbíráme a popojíždíme kousek dál ke statku Bernard. Je to obří hrázděná usedlost, krásně zrenovovaná z téměř rozpadlého prasečáku, v který se změnila za komunistů. V současné době se ve statku převážně pořádají různé dílny tradičních řemesel, ale dnes, ve všední den, jsme téměř jedinými návštěvníky.

Dnes až o půl jedenácté opouštíme Kostelní, tentokrát směrem do Krušných hor. Po pár zastaveních v Nejdku a v Perninku parkujeme na konci Horní Blatné a po svých pokračujeme dál na Blatenský vrch. Cestou míjíme Vlčí jámy, sestupujeme do ledové jámy, kde je sice zima, až se sráží dech, ale žádný led ani sníh jsme nezahlédli. Na rozhlednu vystupují už jen ti nejzdatnější. Kiosek pod věží nám kromě turistických vizitek dodá i oběd v podobě párku v rohlíku a opečené klobásy. Během sestupu sem tam procházíme les a přestože vypadá poměrně vlhce, po jedlých houbách není ani památky. Mezi Ryžovnou a Hřebečnou necháváme auta stát na červené turistické značce u musherské základny Montana a přes pastviny jdeme směrem na důl Mauritius. Najednou je slyšet výskot a holky běží ke stádu ovcí, které se zde pasou. Cílem ale nejsou ovce, nýbrž dvě borderky, se kterými zde stádo hlídá jakási místní paní. Její pes se rád nechává drbat a hladit na celém těle, ale druhý pes, kterého má na hlídání, se trochu bojí a raději vše pozoruje z povzdálí. Z pastvin jsou krásné výhledy na Klínovec, Plešivec a nejbližší panorama Krušných hor. Jsme v tisícimetrové výšce a na charakteru krajiny je to znát. O kousek níž se objevuje chata, která je vstupem do štoly Kryštof, co patří k dolu Mauritius. Uvnitř boudy je výrazně chladnější vzduch. Odtud totiž sestupují schody do štoly a zde také začínají prohlídky. Když nám paní průvodkyně sdělí, že exkurze trvá hodinu a že tam dole je jen šest stupňů, raději se domlouváme na jiný termín. Přeci jen máme pouze kraťásky a krátká trika. Navíc je nejbližší prohlídka skoro obsazená a všichni bychom se přidat nemohli.

Asi díky nevalné předpovědi počasí padlo rozhodnutí, že se pojedeme podívat do Chebu. Ráno nás překvapily Alice se Zuzkou. Už večer se chvástaly, že vstanou brzy a udělají nám všem palačinky. Moc jsme tomu nevěřili. O to víc jsme koukali, když nás v kuchyni po osmé vítala vůně čerstvě upečených palačinek a z hrnků kouřila právě uvařená káva. Nejprve jedeme za Cheb do Horního Pelhřimova, abychom si odtamtud vyšli na Bismarckovu rozhlednu na Zelené hoře. Ze dvou stran sice výhled zakrývají stromy vyšší, než samotná rozhledna, na sever se ale dá dívat celkem dobře. Vidět je kus Chebu, Františkovy Lázně, na horizontu hřebeny Krušných hor. V Chebu máme štěstí, nacházíme dvě volná parkovací místa téměř v centru. První kroky nás vedou do turistických informací. Jen co jsme koupili známky a vizitky, spouští se venku vydatný liják. Ideální čas schovat se někam do hospody. Ale takový nápad měli asi všichni návštěvníci. Chvíli procházíme uličkami, jestli nenajdeme něco přijatelného. Postupně přestává pršet, takže nám ani nevadí, že nakonec zastavujeme u tureckého kiosku na štangli poctivého kebabu. Posilněni se dál touláme překvapivě pěknými uličkami historického centra až k chebskému hradu. To už se nebe opět černá a ozývají se i vzdálené hromy. Pan průvodce nás zláká zakoupit vstupenky do hradu, že právě zahajuje prohlídku kasemat s výkladem. Nečekali jsme však jeho závratné tempo. Výklad slyšeli asi jen ti návštěvníci, kteří s ním bezprostředně drželi krok. Tu a tam se ohlédl a přes rameno zahlaholil cosi o historii sklepení. A honem dál, šup,šup, jdeme! Během deseti minut všichni opět vycházíme z podzemí a prohlídky je konec. Vykulení jsou z toho úplně všichni, zejména ti, co na prohlídku s výkladem čekali i půl hodiny. Zbytek hradu si procházíme s deštníky vlastním tempem, pak kolem řádu klarisek a františkánů zpět na pěší zónu a k autu. To už zase prší a nás neláká nic, než odklidit se do chalupy.

Jak se lekce lehce zvrhne

Alice si ohnula drát v deštníku hned po jeho prvním použití. Na její argument, že deštník nic nestojí, si s Ivčou bereme výchovné slovo, že je potřeba si věcí vážit, že z pár korun jsou za chvíli tisíce, že jsou rodiny, kde v létě raději nesvítí, aby si mohli v zimě zatopit. „Stejně je divný, že nejvíc dětí maj většinou ty chudý“, dělá z toho Alice závěr. „Protože nemaj na kondom.“, nasazuje všemu korunu Klára.

Předpověď počasí

Cestou z Chebu využíváme dostupného signálu a datového připojení. Mám plné ruce řízení, Ivča se v mobilu neorientuje, dává ho proto Kláře, ať zjistí, jaké bude počasí. „V noci bude pršet, zítra taky.“ „A to tam je jen obrázek mraků a deště?“ „Ne, je tam slunce, a kapky. Takže duha celej den!“.

Večer jsme nic nenaplánovali, až ráno padá volba na Bečov nad Teplou. Chceme se podívat na relikviář Svatého Maura. Místa na první dostupnou prohlídku berou nějací lidé ve frontě před námi, tak máme půl hodiny čas. Nad Bečovem se černají bouřková mračna a za sousedním kopcem se co chvíli zableskne. Hromy jsou přímo pohádkové. Když začínají padat první kapky, otevírají se vrata do zámku a naše prohlídka začíná. Průvodkyně je skvělým opakem včerejší karikatury hradního průvodce v Chebu. Komplikovaný a napínavý příběh relikviáře Svatého Maura podává tak, že jí visíme na rtech. Samotný originál relikviáře je vrcholem prohlídky. Zavřen v ztemnělém trezoru je nasvícen tak, že působí magicky. „Za těmito dveřmi uvidíte skutečný, opravdický poklad.“, říkala nám na závěr paní průvodkyně. A měla pravdu. Venku už je zase pěkně, bouřka někam odtáhla. Dáváme zmrzlinu a něco sladkého v cukrárně na náměstí a pak už se pouštíme na vycházku po výhledech na Bečovský zámek. Tedy, měla to být příjemná vycházka, netušili jsme, že se změní v zážitek nikoliv příjemný, leč silný. Vyhlídkový okruh odbočuje z hlavní silnice neprošlapanou stezičkou a pokračuje prudkým nástupem do svahu. Stezka se klikatí, mnohdy si vypomáhá schody. K turistickému altánu nad skalami se dostáváme notně zadýchaní. A to jsme v polovině výstupu. Jak stoupáme výš, začínají opět padat kapky deště a za chvíli se na nás leje poctivá průtrž. Značky vedou na pastvinu. V cestě je elektrický ohradník a za ním kráva s mladým býčkem. Moc se nám k nim nechce a tak se pouštíme kozí stezkou podél pastviny. Odkrytá hlína už je rozmoklá, všude voda, kloužeme. Krávy zůstaly za námi a Zuzka objevuje místo, kde se dá ohradník překročit. Ocitáme se na odkryté pastvině a nad námi začínají hromovat blesky. Chvíli postáváme pod roztroušenými stromy, ale do holek se dává pořádná zima. Tak jdeme dál, blesky neblesky. Jen kravincům se snažíme vyhýbat, jinak je už nám všechno fuk. Promočení, v botách rybníky. Z druhého konce pastviny vede cesta dolů do Bečova. Otevíráme bránu, na opačné straně je cedule „Pozor býk! Nevstupovat!“. Zpruzenou Alici potěší, když ji řeknu, že teď klidně může skákat do těch největších louží. A tak si zbytek cesty k autům užívá. Rozhledna Krásno nám dnes může být ukradená, intenzivních zážitků jsme měli dost.

Po včerejšku dáváme oraz. Spíme dosyta a po snídani se vydáváme do lesa za silnicí, vybaveni hrníčky a nožíky. Hrníčky na borůvky, že si z nich upečeme borůvkový koláč, nože na houby, pokud vůbec nějaké najdeme. Borůvek je dost. Jsou vidět jen ohnuté hřbety a je slyšet občasné výkřiky „Nežer to!“, „Kam to sbíráš!“, ba dokonce „Zlatý vyhlídky!“. Za hoďku máme dost na koláče i na dezertík s tvarohem. Jdu se s Alicí ještě podívat výš na kopec, jestli nenarazíme na nějaké houby, ale žádné nové nerostou. Později navečer nám pan domácí potvrdil, že na této stráni rostou vždycky později, že je lepší to zkusit v lesích nad Kraslicemi. A jak se k nám pan domácí vůbec dostal? To najednou začal předsíni vyvěrat septik, takže jsem vyjel na kopec, našel signál a povolal ho k akci. Až po týdnu jsme se tak dověděli, že do septiku plyne odpad ze záchodů a horní koupelny. Vše ostatní jde rovnou do trativodu. Bohužel jsme si koupelny rozdělili tak, že tu horní vytěžují holky, takže intenzivně. To nyní budeme muset změnit, aby nám chalupa opět nezavoněla.

Vstáváme časněji než obvykle, před desátou bychom měli být v Hraničné, kde jsme si rezervovali prohlídku štoly Kryštof. Jako masňáci vyjíždíme čtyřkolkou až ke štole a jdeme koupit lístky. Pár minut po nás přichází jiná skupina, ale ti se na desátou nevejdou, počet míst je omezený na dvanáct. „Pražáci nás předběhli!“, je slyšet zvenku. Navlékáme se do zapůjčených holin, žlutých mantlů a přileb se svítilnami. Jsme parta speleologů. A už sestupujeme po drátěných schodech jen za svitu baterek. Pak slečna průvodkyně rozsvítí a Ivče se sevřou útroby. Pod nohama nám totiž zeje padesátimetrová svislá jáma dolu Mauritius. Kdyby bylo rozsvíceno celou dobu, hádám, že by ke štole nedošla. Vytesanou úzkou štolou jdeme nejprve jedním směrem, až kam se dá. Na jednom místě si dokonce můžeme zblízka prohlédnout chudáka netopýra visícího na stěně. Druhým směrem od šachty je štola delší a končí velkou komorou, jeskyní, která před závalem bývala téměř sto metrů dlouhá. Průvodkyně zhasíná a v dálce žhnou slabá světýlka takzvaných žabek, osvětlení používaných prvními havíři v šestnáctém století. Nic moc, shodneme se, téměř úplná tma. Zhruba po hodině se vracíme zpět na povrch. Akorát včas, už nám v šestistupňové zimě začínaly tuhnout prsty na nohou. Přesouváme se na Boží Dar, kde si chceme projít turistický okruh. Ani nás nepřekvapuje, když se nad západním horizontem ozve hrom. První kapky začínají padat, právě když vcházíme do restaurace, abychom to nejhorší přečkali v suchu. A kupodivu se to povedlo. Já s Martinem si sice bereme pláštěnky, ale jsou zbytečné, za chvíli je sundáváme. Jdeme Ježíškovou stezkou, příjemnou cestu tu a tam provázejí různé atrakce v podobě houpaček, hrazd a také dřevěné výtvory, mnohdy vyřezané přímo ze starých suchých pařezů. Zpáteční trasu si trošičku prodlužujeme procházkou po naučné stezce božídarská rašeliniště. Proti nám jde rodinka a chlapeček nadává: „Mě už to tady vůbec nebaví! Proč tudy musíme jít?“. Dost přesně to vystihuje náladu naší mládeže. „Víš proč tak spěchám?“, ptá se Zuzka Alice. „Abych to měla rychleji za sebou!“. Asi holky musejí dozrát, aby si tu krásnou a voňavou přírodu kolem náležitě vychutnaly. Cestou domů děláme odbočku na Plešivec, abychom pořídili známky a vizitky. Naposledy jsme tu byli tak před patnácti lety, když jsme jezdívali na Mariánskou. Vršek se změnil k nepoznání. Za chatou Orion vyrostl obrovský hotel, před ním lanové centrum a všude kolem sjezdové tratě.

Na počasí asi máme fakt pech. Jen co vystoupíme v Karlových Varech z auta, nad hlavami nám mocně zapráská hrom a spustí se déšť. Nejdřív sice jen krátké přeháňky, ale od dvanácté hodiny prší stále. První kroky směřujeme do muzea karlovarské Becherovky, ale nejbližší volná prohlídka je až ve dvě hodiny odpoledne. Tak aspoň máme čas projít si centrum města. Stále se blýská a hromuje, Ivča s Alicí to vzdávají a jdou se před bouřkou schovat někam do kavárny, že se pak sejdeme v muzeu. My ostatní začínáme ochutnávat prameny a vřídla na kolonádách. Nejprve Hadí a sadový v Dvořákových sadech. Ty jsou ještě relativně chladné. Teploty začínají růst u vřídel v Mlýnské kolonádě, padesát stupňů, šedesát tři. Pramen kníže Václava Dendu doslova nakopává, přestože se chutí i vůní ani zdaleka nevyrovnávají zřídlům ve Františkových Lázních. Vedle kolonády někdo vytvořil pískové sochy, sochu Karla IV. u Mlýnské kolonády, o kus dál ještě pískový model hradu v Lokti. Nevím, nevím, jak dlouho jim ještě v přívalových srážkách vydrží. U Vřídelní kolonády obracíme a přes kopec kolem krásně zrenovovaného pravoslavného kostela sv. Petra a Pavla se vracíme k muzeu. Na prohlídce nás mladá průvodkyně seznamuje s historií Becherovky od jejího vzniku až do současnosti a také s výrobním postupem tohoto likéru. Pečlivě střežený recept ale zůstává utajen, údajně ho znají jen dva lidé v celém podniku. Exkurzi končíme ochutnávkou vzorků. Jelikož budu řídit, tak si jen líznu a Ivča se může radovat z dvojité porce. Klárce nejvíc chutná lehká verze Lemond, nám asi klasická. Domů jsme si pořídili limitovaný speciál Ice&Fire, který Becherovka vyráběla jen v roce 2015 a už ho nikdy vyrábět neplánuje. Jedeme domů, prší a nad Kraslicemi se honí velmi tmavá mračna, tak moc, až se v Kostelní rozsvítilo veřejné osvětlení. Ve zprávách z regionů hlásí, že ve Varech zasáhl jeden blesk hasiče a druhý v Kraslicích nějakého dělníka. Nějak nám to tu houstne…

Zůstává nám ještě pár drobnějších zajímavostí, které bychom si do konce dovolené chtěli prohlédnout. Jednou z nich je hrad Seeberg v Ostrohu nedaleko Františkových Lázní. Hrad po válce téměř zchátral, ale v osmdesátých letech se rekonstrukce naštěstí chopili dobrovolníci a památkový úřad z Františkových Lázní. Dnes je v něm několik expozic, např. historie Albrechta z Valdštejna, kterého zapíchli v Chebu, nebo zajímavá výstava zaměřená na architekturu a vybavení původních selských dvorů na Chebsku. Z Ostrohu jedeme do Komorního Dvora, na pohled zcela nové vesničky, která stojí pod Komorní hůrkou. Vesnice nás neláká, ale chceme si prohlédnout naučnou stezku, protože Komrní hůrka je nejmladší sopkou na našem území i ve střední Evropě. Dobová vyobrazení jsou zajímavější než současnost, dnes je totiž kopec naprosto zarostlý. Dalším cílem je poutní kostel v Chlumu Sv. Maří. Cestou jedeme přes Nebanice a najednou se to kolem hemží koňskými spřeženími, kam se podíváš. Vybaví se nám plakátky z Lokte i ze Seebergu, že jsou tento víkend v Nebanicích mezinárodní vozatajské závody. Bylo by zajímavé zastavit a podívat se na ně, ale Martin by asi napuchl do obludných rozměrů, ten vesnici projíždí se zapnutou vnitřní cirkulací. V Chlumu je mrtvo, kostel vypadá zavřeně, opuštěně. Najednou ale skupinka Němců bere za kliku do konventu a jdou dovnitř, tak se rádi připojujeme. Konvent křižovníků s červenou hvězdou je dost sešlý, ale kostel musel v nedávné době projít razantní rekonstrukcí. Veškeré stropní malby a vitráže v oknech září novotou a kontrastují se zašlým matem původních soch a oltářů. Naprostá většina svící má německé texty, odtud zřejmě plyne hlavní proud financí.
Poslední dnešní zastávkou je motýlí dům v Žírovicích. V přízemí rodinného domku je malá výstava motýlích sbírek a v patřičně vytopeném a zavlhčeném patře pak poletují hejna motýlů. Díky omezenému prostoru se zdá, že jsou motýli všude, dokonce si někteří na návštěvníka sednou, což se Ivče příliš nepozdává. Na rostlinkách v květináčích se pasou motýlí housenky a sem tam je dokonce vidět zámotek s novým přírůstkem. Ve srovnání s vídeňským Schmetterlinghausem je to tu útulné a bezprostřední.

Ráno je obloha zatažená, dokonce začíná pršet, takže Aliččiny naděje, že se ještě jednou podíváme na sokolovské koupaliště, berou za své. Nikam daleko se nám nechce, ono také přestává pršet až v jedenáct a navíc máme v nádrži nafty pouze na šedesát kilometrů. Tak se jen pouštíme dolů do Lubů, abychom si prošli naučnou stezku Lubsko, asi osmikilometrový okruh kolem města. Stezka nejprve vede obcí na její severní konec a odtud působivou alejí jasanů a javorů, vedle které se táhne místní devítijamkové golfové hřiště. Na něm potkáváme jen jednoho osamoceného hráče, na vršku pak opuštěnou hospodu a rozhlednu. Tedy, spíš torzo rozhledny. První schodiště se zřítilo a nevypadá to, že by se někdo hrnul do oprav. Lezu po trámech do prvního patra a pak už po schodišti opatrně do druhého. Výš se raději nepouštím, spousta prken je shnilých a nebudí ve mně valný dojem. V polovině cesty, za vrchem Tříslová se v lese tu a tam objeví houba a nás posedne houbařská vášeň. Možná je to i tím, že se po mechových polštářích krásně jde. Během půl kilometru máme dostatek hřibů a klouzků na smaženici (tu pak večer po ochutnání vyhazujeme, protože je nahořklá. Míša dokonce pro jistotu pije mléko. Doma v atlase zjišťujeme, že jsme nasbírali nejedlé hřiby kříště. Nová zkušenost). Z vršku nad Pětidomí vidíme dešťové mraky, které se na nás z jihozápadu ženou. A do aut lezeme, právě když první kapky začínají bubnovat do kapot. Počasí nás letos trochu překvapilo, mysleli jsme si na častější lenošení u vody. Ale aspoň jsme toho trochu víc viděli, i když to ne všem úplně vyhovovalo. „Holky ze třídy se válej u moře a já se mám vytahovat, že jsem něco ušla?!?“, zhodnotila dva týdny chalupaření Alice….