Neděle 19.7.2015 - Rattenburg a Alpenbach
|
 Budík zvoní v půl sedmé, o pouhých třicet minut později, než ve všední pracovní den. Jenže je neděle a místo zpěvu kosáků a skřehotání kvíčal na Hradešíně je slyšet vzdálený cinkot kravských zvonců na svazích Sonnleitenu. Nadrtím Kláře penicilín. Ještě dva dny a bude s ním konec. S Klářinou angínou doufám taky. Venku slunce pomalu stoupá nad hřebeny hor. Ještě nestihlo vzduch rozpálit na třicet stupňů a tak nazouvám kecky a pomalu vybíhám přes Durchholzen na malý kopeček Hochberg, kam jsem včera večer marně lákal holky na procházku. Ještě že nešly. On je totiž miniaturní jen ve srovnání s dvoutisícovými vrcholy Zahmer Keiseru, které se nad ním tyčí. Pro mě stoupání přes sto metrů. Ale odměna je sladká, nádherné výhledy na ranní Walchsee, občas míjím malebná tirolská stavení. Dveře z kamenných zápraží do tmavých chodeb už jsou otevřené, za budovami vyhánějí krávy na pastvu, všude jinak nedělní poklid. Protože by se Klára měla vyvarovat nadměrné fyzické námaze, jedeme se podívat do Rattenbergu, údajně nejmenšího rakouského města, historického klenotu na řece Inn. Hned na kraji města blešák. Samozřejmě tam musíme, třeba se tam najde něco, co by se nám strašně hodilo. Pravděpodobnost je mizivá, ale co kdyby. Venku je vedro k zalknutí. Zamíříme k hlavní bráně do středu města. Ozývá se odtamtud živá hudba. A skutečně, na hlavní a jediné promenádě sedí Mädchen Musikzug von Neumünster a vyhrává skladby od klasických dechovek až po francouzské šlágry. Chvíli posloucháme za usilovného lízání zmrzliny. Kolem nás chodí podezřele mnoho lidí v krojích. Lederhosen, dirndly, vlněné podkolenky, neodmyslitelné kníry. U mužů. Pěšinou stoupáme k ruinám středověkého hradu a tam vidíme další a další okrojované Rakušany, vesměs muzikanty. To už se dole z města line břeskná pochodová dechna. Tak seběhneme z hradu a na hlavní Strasse právě přichází grupa jak hrom, klarinety, trubky a bubny rozechvívají vzuch kolem. A za nimi další, tahle z Münsteru, všichni v tmavých těžkých kabátech, chudáci, ale sluší jim to. Zkrátka, v Rattenbergu je fest a my jsme jen tak trošičku přivoněli. Stoupáme autem údolím Alpbachtal až do vesnice Alpbach. Někde na internetu ji kdosi doporučoval jako jednu z nejtypičtějších a nejkrásnějších tyrolských vesnic. Hezká skutečně je, o tom nemůže být pochyb. Typická dřevěná stavení jedno nad druhým ve strmém jižním svahu, ze všech balkónů září záplavy muškátů a petůnií. Ale nikdo nikde, jako by tady chcíp pes. To asi ta neděle. Holky navíc bolí hlava. Přehřátý organismus hasíme půllitrem ledové Spezi v místní pizzerii a pak valíme zpátky do Durchholzenu na krátkou siestu. Jsou už slyšet hromy a z východu se ženou mraky černé jak noc. Odpoledne ještě jedeme do  Walchsee okouknout možnost koupání a vypadá to velmi dobře. Na turistickou kartu KaiserWinkl zdarma parkujeme přímo u vody. Plavky si vzala jen Alice a trochu jí závidíme, když jí z vody kouká jen hlava, zatímco my se ještě pořád trochu potíme na břehu. Ale ne nadlouho. Opět přichází další bouřka a déšť, tak to definitivně balíme.
|
|
Pondělí 20.7.2015 -
Hintersteiner See
|
 Bouře lomozily až hluboko do noci, vlhkost pak ráno vykouzlila kouzelné cáry mraků táhnoucí se po srázích okolních kopců. I tak se ale vzduch příliš neochladil, teploměr na zápraží ukazuje ranních třiadvacet stupňů. Jedeme opět využít kartu Kaiserwinkl, tentokrát do informačního střediska v Kössenu, kde kromě brožurek poskytují pro držitele karty padesátiprocentní slevu na echt nordic walking Stecke. Které my potřebujeme, protože si Ivča do seznamu na balení zapomněla hůlky připsat. Aby se nám hole jen tak zbůhdarma neválely v kufru auta, jedeme je hned vyzkoušet na procházku kolem Hintersteiner See na západním úpatí Wilder Kaiseru. Okružní stezka vede nejprve po jižní straně jezera. Chvílemi stoupá vysoko nad hladinu, aby se pak zase spustila až k ní. Výhledy mezi stromy se kocháme tmavě tyrkysovou barvou průzračné vody, ve které se odráží vrcholy Zettenkeiserkopfu, Grübler Kaiseru, i dvoutisícového Scheffaueru. Pohodovým tempem docházíme až  na konec jezera, kde se nedá odolat stínu slunečníků před penzionem Seespitz. Bier, Spezi a gulášovky nám udělají miloučko. Alice s Klárou, obě kované turistky, nepromrhají ani minutu, pohotově ze svých baťůžků vytahují knihy a dávají se do čtení. Nahlížím Klárce přes rameno a najednou zpozorním. …sevřel prsty její bradavky… …jazykem objevoval skrytá zákoutí jejího těla…. "Tu jsem dostala od babičky Kamilky!", brání se Klára. "Je to o elfech, jen tahle kapitola je taková divná…" dodává a dusí se smíchy. Myšlenky na koupání cestou zpět berou poměrně rychle za své. Všude cedule Privat Grund, případně odkazují na oficiální pláž u parkoviště. Ta je ale celkem mastná na to, abychom se jednou vykoupali. Jednohlasně rozhodujeme, že dojedeme domů a svezeme se na koupačku do  Walchsee. Myslím, že se to vyplatilo. Voda ve Walchsee sice není zdaleka tak křišťálově čistá, ale na KW kartu se tam dostaneme zadaráč, a navíc mají ve vodě nafukovací atrakce. Takže dobrý! |
Úterý 21.7.2015 - Hahnenkamm
|
 Hurá na kopce! Pod příslibem čarokrásných výhledů ženy svolily s výletem na Hahnenkamm. Zejména Ivča se musela kousnout a popasovat se s fóbií z lanovek. Protože jinak bychom museli nahoru stoupat pěšky a to by se asi nikomu dvakrát nelíbilo. Ceny kabinové lanovky nám hned na začátku dne trochu vyrážejí dech. Padesát dva euro za cestu nahoru pro nás čtyři. A to ještě jedou holky na dětské jízdenky. Ale každá sranda něco stojí. Pro Ivču je desetiminutová jízda peklem, ale přežila to. I nahoře na kopci se vzduch tetelí a panuje vedro, jen nepatrně tlumené mírným vánkem. Naše první kroky, vlastně ani ne kroky, protože se vezeme na lyžařském pásu, míří ke startovní boudě světoznámého sjezdařského závodu. Při pohledu ze startovního bloku nás téměř jímá závrať, a to ještě nevidíme srázy za Mousefalle, kam se sjezdaři vřítí rychlostí přesahující stovku.  Sestup podél sjezdovky nás ještě čeká, nejdřív ale vyrážíme na krátký panoramatický okruh s výhledy na Wilder Kaiser a Kitzbühler Alpen všude dokola. Po občerstvení ve stejné hospodě, kde jsme před lety seděli s Kašperkovými, s roční Klárou a Terezou, jsme zahájili sestup. Jím nás provázela série povedených kešek, obvykle na zajímavých pasážích Kitzbühelského sjezdu. První hned nahoře na startu. Záhadná nápověda chrání ji tisíce stráží byla tajemnou jen do okamžiku, kdy mě naráz pokousalo asi deset mravenců. Není čas na hrdinství, zapisuji první neúspěch. Další kešky už jsou výrazně snažší a s pomocí Alice nasbíráme cestou dolů pět bodů. Ačkoliv závodníci sjedou celou trať během tří minut, nám to trvá podstatně déle.  Některé úseky jsou dost prudké, cesty pokryté drobným štěrkem kloužou pod botami. V polovině trati jsou nádrže s vodou, kde při hledání pokladu objevujeme nejen samotnou kešku, ale i plantáž vynikajících borůvek. Dál pokračujeme s fialovými jazyky. Jak se blížíme ke Kitzbühelu, začínají Ivču zlobit kotníky a každý další krok je pro ni utrpením. Poslední půl kilometru  dobíhám pro auto a vracím se pro zbytek týmu. Je sedmá hodina, jen tak tak stíháme rychlý nákup před zavíračkou. Holky jsou z "pochoďáku" zpruzené, tak se jedeme narychlo zrelaxovat do jezera Walchsee, které je v tuto večerní hodinu už nádherně vyprázdněné.
.
|
|
Středa 22.7.2015 - Walchsee
|
 Třetí den má být odpočinkový. Předpověď počasí opět hlásí na celý den třicítky, Ivča má namožené nohy tak, že by nevyšla schody do patra, proto si balíme jen plavky a hned po snídani popojíždíme do Walchsee. Přestože nejsme první, stále se ještě najdou místa ve stínu a tak rozkládáme čtvero podložek na příhodném stinném místě. Jinak bych asi celý den u vody nevydržel. Náš plac má samozřejmě i svou nevýhodu. Tou je mravenčí dálnice, která přes něj vede. A mravenci, byť malí, jsou velmi vzteklí a při sebemenší zámince nás koušou. No, holkám je to celkem jedno, ty jsou beztak neustále naložené ve vodě, případně šplhající na vodní trampolíny či ledové kry. To jen Ivča mrmlá, že nemůže být den, aby se na něm nenašla nějaká skvrnka….
|
|
Čtvrtek 23.7.2015 - Reith bei Kitzbühel
|
 Během středy Ivču rozbolely namožené nohy tak, že sotva udělá krok. "Takhle jsem naposledy trpěla v devětaosmdesátým, když jsem tehdy byla poprvé v posilovně.", vzdychá. Moc dobře si na to pamatuju, jeli jsme v rámci stávky do Plzně a Ivča skoro nedokázala vystoupit z autobusu. Tak jsem ráno bloudil prstem po mapě, až mi zrak padl na pahorky mezi Kitzbühelem a Goingem, které lze ve srovnání s okolními velikány pokládat téměř za rovinu. Mimochodem, dnešní ráno bylo od příjezdu první, kdy na nás nezačaly v půl šesté útočit všudypřítomné a neodbytné mouchy. Respektive, jedna to dnes zkusila a po zásluze skončila rozmáznutá u kamarádek pod oknem. Takže pohoda, klídek bez bzučení, raději jsem ani běhat nešel, abych si to ranní válení užil.
Auto necháváme na velkém parkovišti v Reith bei Kitzbühel a po turistickém značení se vydáváme směrem na Rettenberg. Rettenberg je kopec, vrchol obklopený pastvinami, na samém vršíčku dvě lavičky a cedule s panoramaty okolních hřebenů. Vrcholky Wilder Kaiseru se ztrácejí v mracích, ale ostatní kopce si vychutnáváme v celé jejich nádheře. Jako na dlani máme sjezdovku Hahnenkammu, kde se Ivča tak zrasovala. Kocháme se, vyndaváme z batohů knížky a v příjemném rozpoložení si  každý dáme pár stránek. Sestup do údolí je pro Ivču mnohem horší, než cesta na kopec. Nakonec se ale dovalíme k potoku Reither Ache a s klesáním je konec. Přestože jsme ušli jen několik málo kilometrů, všichni zíváme a nejraději bychom sebou hodili na kanape. Celkem jednomyslně tedy upouštíme od jakýchkoliv dalších aktivit a jedeme si dát kopyta nahoru...
|
|
Pátek 24.7.2015 - Pillersee
|
 Kam jít na poslední výlet? Všem se nám líbila pondělní procházka kolem Hitersteiner See a já si vzpomněl na vyjížďky na kole, které jsme s Ivčou podnikali kolem Kitzbühelu, když jsme začali poprvé jezdit do Rakouska. A během jedné jsme projížděli z Waidringu do St. Ulrichu podél jezera Pillersee. Pamatuji si to dobře, píchl jsem tam duši. Bylo rozhodnuto.
Ráno podnikám poslední, čtvrtý výběh, tentokrát opět kolem pahorku mezi Durchholzenem a Walchsee. Je pod mrakem, ale přesto vedro, však také hlásí na odpoledne bouřky. Auto necháváme na velkém parkovišti v St. Ulrichu a pomalu se vydáváme na turistickou stezku, která vede lesem nad západním břehem jezera. Je to vlastně křížová cesta, směřující k malebnému kostelíku St.Adolari. Sem tam jsou z ní výhledy na jezero a na skalnaté vrcholy Ulrichshornu a Rothornu. Hned vedle kostela je gasthof Adolari, kde se velmi rádi zastavujeme na polední občerstvení. Stezka na východní straně jezera je pohodlnou promenádou, míjíme se na ní se spoustou cyklistů i krav. Nejlepší jsou ale místa na koupání. Hned na prvním příhodném place zastavujeme, házíme na sebe plavky a hurá do vody. Což nám vyráží dech. Walchsee je proti Pillersee termálním koupalištěm. Ale na druhé straně zdejší koupání osvěží a o to nám jde. Osvěží i nanuk z příhodného kiosku na půl cesty zpátky. Nad jezerem jsou  to samé mokřady, kterými se vine poměrně svižně tekoucí říčka Grieselbach. Alice mi pod jedním mostíkem odloví poslední rakouskou kešku a tím tady pro letošek končíme.
|
|
Sobota 25.7.2015 - Sevid
|
 Čeká nás cesta do Chorvatska. Vstáváme v 4:30, po páté už za ranního úsvitu opouštíme Sonnleiten a nabíráme kurs na jihovýchod, na Balkán. Silnice jsou takhle po ránu liduprázdné, ale jen do chvíle, než najedeme na dálnici před Salzburkem. Kolona. Popojíždíme krokem, a to ještě není ani šestá ranní. Později se ukáže, že za to může nehoda, nikoliv davy nedočkavých dovolenkářů. Druhou kolonu chytáme až na dálnici v Chorvatsku. Není úplně jasné, proč vznikla, možná za to mohla bouřka s průtrží mračen, do které jsme se nakonec také dostali. Takové hezké přivítání v Dalmácii. Teplota klesá na devatenáct stupňů, pro déšť není vidět na víc jak dvacet metrů, Ivči se pomalu zmocňuje panika, že takhle si ten týden u moře rozhodně nepředstavovala. Klára se probírá z kinedrylové hibernace. "Víte, co je tady pěkný? Že tady nejsou žádný kopce. Takový zajímavý je to…", asi dozvuky turistického traumatu z Österreich. Kolem půl šesté přijíždíme do Sevidu. Pokyny od cestovky jsou k ničemu, není podle čeho se orientovat. Uličky jména nemají, podle navigace v autě už jedeme offroadem. Ptáme se domorodců, pak už se chytáme a nakonec na nás zasvítí cedule Corovica 2, naše cílová adresa. Ještě ale musíme sjet až k domku. Sráz je to takový, že si Ivča raději zakrývá oči. Jsme na místě. "Vy jste to našli! Tak to jste první, kdo to dokázal, aniž bychom ho tady naháněli!", vítá nás nadšeně paní domácí, vitální důchodkyně, a hned se pouští do prohlídky s instrukcemi. Mimochodem velmi dobrou angličtinou. "V Čechách jsem  byla mnohokrát, maminka tam často jezdila za kamarádkou a oni zase sem. Tak česky rozumím, ale nic neřeknu."
"Jé, vy jste z Jablonce?", zajásá, když z našich pasů vyplňuje údaje pro úřady. "Tam jsem taky byla, i v Liberci. V Příchovicích jsme lyžovali…". Inu, svět je malý a o náhody tu není nouze.
|
|
Chorvatsko
|
