Slovensky Raj 2004

	Čtvrtek 7. října. Nálada v nadupaném Medzilaborci stoupá šíleným tempem z vynikající stále výš. Spišská Nová Ves, sedm ráno. Jsme sympatičtí. Zástupce místní bufetové smetánky okamžitě navazuje hovor. "Kláštorisko?!? Nechcem sa vám do toho miešať, ale chlapci moji, to nedôjdete! Veď je to takých ... päť kilometrov."

Nečekali jsme, že si na jeho slova vzpomeneme tak záhy, když už na kraji Spišské Nové Vsi musíme zjišťovat, kde to vlatně jsme. Naštěstí má Dan vietnamský kapesní GPS. Jeho údaje však většinou budí pobavené úsměvy nebo po nich tuhnou rysy, podle toho, jak na tom kdo je...

První ranní nehoda. Vypadá to přesně jako to, co si myslíte, ale to jen Danovi protéká camel bag. Ale je to tvrdý chlapík s nepromokavýma gatěma, tak radši šlapeme dál.

Vyhlídka nad Čingovem, branou do Slovenského Ráje


Cestu na Kláštorisko začínáme dolní polovinou Prielomu Hornádu, smekavé šutry, pořád nahoru a dolů. Leč krásné.

DOBYT! Kláštorisko, 820m.
První kroky zcela intuitivně vedou do hospody. Bažant jen syčí. Po ceně piva je další ranou mezi oči nekompromisní zavíračka v osm večer. Ale zásob je dost a co není, můžeme dokoupit někde dole. Při pivu se rozvíjí debata, co s načatým dnem. I když si Pažout s Horáčkem (Momo+Míra) naříkají na bolavé nohy, rádi se nechávají přesvědčit ke krátké fakultativní vycházce do Sokolí doliny. Krásné počasí se musí využít.

Jak sestupujeme do dolíku k Bielemu potoku, sluníčko mizí a dole se noříme do ponurého příšeří. Kdo se cítí mizerně, tomu pomůžou Vašíkovy harmonikářské etudy.

Sokolia dolina u Závojového vodopádu. Abychom se náhodou nenudili, tak po ledové sprše nastupuje Vašík do stěny podél vodopádu (uprostřed), že prý žebříky jsou pro mimina. Až když naše rady začínají být trochu příkřejší, vítězí ta trocha rozumu, která Vaškovi v hlavě zůstala a vydáváme se 80m vysokým komplexem lávek a žebříků vzhůru za ostatními.

Po výstupu na vrchol nad Sokolí dolinu a s nastávajícím soumrakem se fakultativní vycházka pomalinku a nenápadně mění v regulérní pochoďák. Ozývají se hlasy, ať využijeme Danův GPS a jdeme přímo na Kláštorisko, které je vzdušnou čarou dva kilometry daleko, ale stroj často selhává a sever ukazuje každých deset metrů někam jinam. Na další křižovatce se největší zoufalci snaží spustit do Velkého Kyseľu, který v roce 1976 celý vyhořel a od té doby je zavřený. Ještě že vyměkli, jinak jsou tam dodnes. Dorážíme za tmy, za neustálých stížností Pažoutů a Horáčků na vrzavé klouby, platfus, vlky a housery....

Neposlušný a vzdorovitý Sráč (Jéňa) a sadistický šikanista Prezident. A takhle (vpravo) to vypadá, když se realizuje pantomima Šla Nanynka do zelí. Kdo by to řekl...

Sobota. Lepší počasí jsme si nemohli přát. Regulérní déšť důkladně prověřuje nepromokavost našich svršků. Až na výjimky máme mokré nohy dřív než jsme se dostali dolů k horní polovině Prielomu Hornádu.

Místní názvy poměrně přesně vystihují dnešní meteorologickou situaci.

Podívejte se na chlapce! Nezaslouží si něco lepšího, než se v mokru trmácet po žebříkách nahoru a dolu?

Zaslouží!! A jakou z toho mají radost!

Suchá Belá



Neděle. Dopolední výlet nalehko k Velkému vodopádu.

Jako na potvoru visí u lávky nad vodopádem kus starého ocelového lana, zřejmě od staré zrušené cesty. A nebyl by to Vašek, aby nezkusil, kam až se dostane. Tady se ale nechává zlákat i Dan a je to chvílemi pěkná lepička. Móc pěkně se na to z lávky kouká.

Vypadá to, že při pohledu na tuhle informační tabuli máme všichni pocit intenzivního dežavý.

Stovky a tisíce kroků po asfaltu, uskakování před dravými auty, to je taková pěkná tečka za tím naším výletem. Také spousty hospod ve Vsi je zavřených, až narážíme na velmi sympatický reštyk U zbrojnoše.


Před odjezdem do Prahy si musíme osvěžit dech v nádražní nálevně.

Taky aby se nám líp hrálo. Hádejte, kdo si nemohl vzpomenout na Messnera?

Slovenský Ráj 2004, Rampušák, Kláštorisko, pánská jízda