Ranní viditelnost nepřesahovala sto metrů, už jsme si na to začali pomalu zvykat. Ke snídani jsme pojedli ze svých zásob a zapili to kávou na chatě. Nad hrníčkem voňavé kávy jsme rozložili Momovy mapy. Nějak jsme díly vytisknutých áčtyřek nemohli popasovat dohromady. Za pomoci velké mapy jsme pak odhalili adventurní vsuvku, kterou pro nás Momo přichystal, protože jednotlivými listy chybělo asi pět kilometrů terénu. Když dostal za uši, vydali jsme se mírně do kopce zpátky na hřebeny. Poměrně nezáživným traverzem jsme došli k hájovně pod Kladské sedlo. V bufetu u silnice nás pan domácí uvedl do sednice, která vypadala jako skanzen druhé poloviny dvacátého století. I Holbu měl dokonale vyčpělou. Dokud ještě bylo světlo, vytáhli jsme nad sedlem vaříky a zase něco ujedli ze svých zásob. Momo se vytasil s noky, podle Dana s ňoky (na toto téma se vedla dlouhá, vášnivá a nerozhodná debata), dělané na cibulce a slanině. Vydařený základ pro další cestu.

A potřebný. Za Zhořelou se začalo smrákat, v mlze a v lese bylo vidět stále míň a míň, z široké cesty se stala stezka pro horské kozy a brzy jsme jen klopýtali, Momo s Vaškem to kdesi vpředu hnali sebevražedným tempem. My vzadu vyměkli a vyndali čelovky. Leč na čele byly houby platné, kvůli mlze pak člověk neviděl lautr nic. V ruce a u kolen hrály svou roli celkem obstojně. U Medvědí boudy nás trochu lákal plácek s ohništěm, ale chtěli jsme dosáhnout chaty Paprsek na kopci Palaši. Takže jsme s jazyky na vestách ve svižném tempu vystoupali stotřicet metrů a svištěli, dokud se nám nezjevily jak mlžné majáky světla na Paprsku. V lokále bylo pár lidí a obsluha velmi studená (zřejmě jsme byli po dvou dnech chození kapku zasmrádlí), tak jsme se tam moc nezdržovali a raději si venku postavili stany. Konečně taky došlo na medvědí mlíka, tahat se s tím vším domů by bylo potupné. U vaření a popíjení jsme probrali vše od prezidentských kandidátů až po kurzy první pomoci (to když se Mírovi vydala v ústrety dřevěná terasa a zastavila se až o jeho gesicht). A teprve až byly Božkovské nápoje ztrestané, mohli jsme se odebrat na kutě.

Tři dny jsme lozili po Králickém Sněžníku a Rychlebách. A přesto nemám ani tušení, jak tyhle hory vypadají, když pominu bezprostřední okolí turistické značky. Je to svým způsobem také zážitek. A ten, jak víme, nemusí být příjemný, ale silný...