Už v sobotu cestou do Bovce se nám líbil výhled na Predilské jezero, bezmála 1000 metrů vysoko položené na italské straně hranice. Předpověď slibuje slunečný den, tak si balíme do batohu plavky, Alice i potápěčské brýle, že si u vody uděláme pohodičku. Na malebném ostrůvku, kam se dá dohopkat suchou nohou, děláme zápis do zdejší kešky, pak ale hurá do plavek a do vody. Nemá šest stupňů jako horské říčky, ale pěkných sedmnáct. Ještě o něco chladnější, než byl rybník Klechtavec na letošním ročníku Plasťáka. Na břehu se sluní víc lidí, naše děvčátka by se nejraději taky jen válela, ale my s Ivčou máme záměr pěkně si jezero obejít. Tak to přeci píšou i v průvodci: "Ti, kteří mají chuť a dostatek času, mohou koupání v jezeře zkombinovat s procházkou okolo něj, nutno však počítat s nerovným terénem." Pod nerovným terénem si představujeme chůzi po břehu, možná místy lesem nahoru a dolu. Nepočítali jsme ovšem s tím, že po třech stovkách metrů víceméně pohodlné pěšinky budeme nuceni oblézat skalní útes po stezce, kde by ani kamzík neuspěl. Šplháme, zuby a nehty se držíme všeho, čeho se chytit dá, dolů pod sebe na temně tyrkysovou hladinu jezera raději ani nekoukáme a jen doufáme, že už zase přejdeme na rozumnější cestu. Ivča se dokonce zaklíná, že už bude jezdit jen do tureckých hotelů s animátory, tak zlé to místy je. Jsme pár metrů pod silnicí, po které jsme přijeli k jezeru, a i ta nepatrná stezka mizí. Vracet se nepřipadá v úvahu, tak došplháme na silnici a po ní se sklopenýma ušima zase zpátky k místu, odkud jsme vyšli. Bílé  pláže na druhé straně vody nás ale přesto lákají a tak vyrážíme po pěšině podél silnice směrem na Sella Nevea. Pláže jsou vlastně vyschlou deltou přítoku, Rio del Lago, rozkládáme deku na příjemném kousku trávy hned u vody a konečně docházi na zaslouženou pohodu.

Čtvrtek 18.7.2013 - Bled a soutěska Vintgar

Každý rok prokládáme výlety návštěvou nějakého města a rádi bychom to tak udělali i letos. Bohužel je Bovec široko daleko největším městem. Volba padá na Bled. Je sice dál, ale všude se píše, že Bledské jezero u města je tahák a nikdo by si ho neměl nechat ujít. Navigaci nechávám na Hildě a to byla chyba. Její neotřelé algoritmy vybírají nejdelší, nejpomalejší a nejdražší cestu po dálnicích Itálií, Rakouskem, Slovinskem, včetně placeného tunelu, před kterým uvízneme v libové zácpě. Město Bled je pak dalším velkým zklamáním, všude jen samé hotely a hotely, všechno hóch, není na co se koukat. Tedy, jezero Bled s ostrovem origimálního názvu "Bejski otok", s panoramaty starého hradu a s masivem Triglavu na obzoru je krásné, ale všudypřítomná turisticka dojírna v podobě gondol a kasín a dalších hotelů nám dojem kazí.  Naštěstí je deset minut od Bledu soutěska Vintgar. Byla objevena v roce 1891 a již o dva roky později zpřístupněna veřejnosti, vybavená dřevěnými chodníky a lávkami přímo nad řekou Radovnou. Pěkná procházka půldruhého kilometru na druhý konec sto metrů hluboké rokle a zase zpátky, se spoustou krásných pohledů na řeku a skály okolo. Na cestu do Bovce už Hildu nezapínáme, jedeme přes Jesenici a Kranjskou Goru s nádhernými výhledy na severní stěny Julských Alp.

Pátek 19.7.2013 - Soča a vodopád Boka Dneska večer balíme, protože v sobotu musíme vyrazit před šestou ráno. Proto volíme pohodový program. Dopoledne se jedeme podívat na Soču k obci Trnovo. Je tam divoká, vede podél ní pěšina, aby se lidi mohli dívat na kajakáře a raftaře. I my doufáme, že bude na co se dívat. Ale kde nic tu nic. Po celou dobu, kdy jsme obcházeli velky  zákrut řeky, ani jedna loďka. Pěšina končí, tak se pomalu vracíme, že si najdeme jedno ze spousty pěkných míst, kde bychom se zastavili, smočili se ve vodě, poobědvali a načerpali síly k odpolednímu výletu na vodopád Boka. A jak se tak na jedné prosluněné náplavce cachtáme, najednou se v zákrutě před peřejkou objeví sedm kajakářů. A jak jedou, jeden z nich se udělá, voda ho nese, přímo před námi probíhá záchranná operace a zatímco si vylévá vodu z lodi, ostatní zkoušejí dělat eskymáky a různé jiné blbiny. Tak jsme se akce nakonec dočkali, ale žádný velký provoz tu zrovna nefrčí. V kempu u mostu přitom vidíme mraky jiných kajakářů a raftařů, ale ti právě dorazili z úseku torchu výš proti proudu. Na informační tabuli pak zjišťujeme, proč to tak asi je - úsek, podél kterého jsme šli, má obtížnost IV-V, zatímco ty předchozí jsou dvoj-trojkové. Příště budeme chytřejší. Jak to vypadá pří sjíždění Soče je pěkně vidět na tomto videu. Na půl cesty směrem k Bovci od silnice odbočuje stezka k vodopádům na řece Boka. Už zezdola je vidět, jak se ze skal valí voda a že nejde o nějaký prťavý vodopádek. Náš pan domácí nám potvrdil, že to rozhodně stojí za vidění a že je to k němu tak půlhodina cesty. Zřejmě je to běžec do vrchu. Nástup z koryta řeky je slušně prudký, po chvíli odpadává Klára s Ivčou, že se na něj budou dívat jen zezdola, že na mě s Alicí počkají. My pokračujeme dál a výš a je to zatraceně do kopce po hřebínku vedle vodopádu. Pomalu se nám odkrývá i výhled na u dolí Soče, na severu začíná vykukovat Bovec. Lovíme první kešku, od ní je to k finální vyhlídce na vodopád Boky jen kousek. Přestože pro vodopádové atrakce není nejlepší sezóna, i tak je pohled na padající řeku působivý. Výstup nám trval slušným tempem hodinu. Sestup je rychlejší, ale s pády na klouzavých kamenech a nohy nás po něm bolí ne-li víc, než při cestě nahoru. Doma srovnáváme účet s panem domácím, balíme vše do tašek a jdeme brzo spát, protože ráno vstáváme před pátou.       Sobota  20.7.2013 - Přejezd na Vis   V noci pršelo a byla pořádná bouřka, před šestou vyrážíme svěžím ránem, místy nízkou mlhou, před sebou šestset kilometrů do Splitu. Ve tři nám odjíždí trajekt na Vis, nemůžeme se nikde moc zdržovat. Vše poměrně hladce stíháme a před třetí hodinou odráží loď Petar Hektorović do města Vis. A my na její palubě. Google ani naše Hilda udávanou adresu apartmánu nedokážou najít, tak jedeme do Rukavace a tam celkem rychle nacházíme náš zabukovaný objekt i s jeho majiteli. Ještě je teplý večer, tak jdeme obhlédnout místní pláž Tepluš a dáme rychlou koupačku. Vše vypadá parádně a my se těšíme na zítřejší ráno.      Neděle 21.7.2013 - Pláž Tepluš Mažeme se třicítkami, mažeme se padesátkami, vše marné. Během prvního dne na "Teploušovi" se stihneme slušně připéct. Tedy vyjma holek, které se ihned barví do čoládové, zejména Klárka vypadá už na startu dost středozemsky. Voda je křišťálová, oproti loňskému zakalenému moři v Itálii nebeský rozdíl. S Alicí neustále šnorchlujeme. Na břehu je v jednom místě pod vodou díra do jakési umělé jeskyně. Je jasné, že tam musíme proplavat. Klárka se k nám spouští otvorem ve "stropě", ve spáře nad hladinou rušíme v rozjímání malého kraba, v moři před vstupem zase chobotnici, co se nám schovává pod kamenný převis. Jsme u moře celý den, takže jsme nejen připálení, ale i dost mátožní. Od zítřka si už určitě budeeme dělat popolední siesty.     Pondělí 22.7.2013 - Pláž Srebrna   Denní rozvrh je v rukou děvčat, já si své užil v horách. Vstáváme proto o deváté, když nás troubením probouzí dodávka, co tady ve všední den rozváží čerstvé pečivo. Dnes ji nehoníme, dojídáme páteční slovinské bochníky. Ani drobek nazmar... Na druhé straně výběžku přes kopec je další pláž zvaná Střibrná. Včera večer jsme  byli s holkama okouknout a celkem se nám líbila. Kromě oblázkové pláže má také spousty skalnatých ploten, na kterých se dá ležet. Záda si rovnáme na oblázcích, pokud možno ve stínu. I tak toho dost schytáme během šnorchlování. Narozdíl od Tepluše je Srebrna pláž odkrytá na volné moře. Díky tomu se odpoledne na pobřeží valí větší vlny, ale nic, co bychom s ploutvemi nezvládli.  Zásoby potravin se nám povážlivě ztenčily, jedeme večer do Visu na nákup a taky se podívat po maríně v centru města. Večeříme v jedné z místních restaurací, chobotnicové rizoto a penne nám svou vynikajíci kvalitou připomínají místo, kam jsme na ně s Ivčou chodili před třinácti lety na Sardinii.   Úterý 23.7.2013 - A zase pláže   Alice si večer z Visu mohla přivézt síťku na ryby a tak je natěšená na jejich lov. Dopoledne jdeme na Srebrnou, to ještě nejsou žádné vlny. Rybek je plné moře, jsou to ale potvory bystré a hlavně rychlé. Alice se zarputile snaží, je víc pod vodou, než na hladině, ale skóre trvale zůstavá nulové ve prospěch němých. Aspoň mám příležitost dělat podvodní snímky, jenže i to je práce s velmi nejistým výsledkem.  Siestu si protahujeme až do půl páté, pak odcházíme na Tepluš, kde je moře kryté zátokou a dalším ostrovem a vlny se netvoří. Alice má chodidla sedřená z ploutví, tak vyrážím na trochu delší plavbu sám. Ráz pobřeží je přibližně stejný, jen dál od zátoky se dno strmě svažuje a vše se brzy utápí v bezedné modři. Večerní slunce jen příjemně hřeje a nepálí, s knihou na dece takto relaxujeme až do sedmé.   Středa 24.7.2013 - Komiža   Opět tradiční relax na Srebrne pláži. Koketujeme s myšlenkou, že se odpoledne pojedeme podívat někam jinam. Než bychom ale naslepo něco objevovali, vydávám se po obědě sám na průzkum. Podle mapky by tady měla být známá a malebná plážička Stiniva, jen pár kilometrů podél pobřeží směrem na Komižu. Směrovky mě dovedou až k parkovišti. U něho je cedule "Sestup jen na vlastní nebezpečí", nicméně dolů vede turistická stezka. Abych mohl podat úplnou zprávu, zahajuji průzkum. Začátek je celkem normální, ale pak následuje strmý sestup, místy po skalkách. Dole jsem pohodlným tempem za dvanáct minut. Nahoru mi cesta zabere asi čtvrt hodiny, kritické pasáže natáčím na video, aby se děvčata mohla podívat a rozhodnout, jestli nám Stiniva za tu námahu stojí. Uznávám, že záběry z mobilu jsou plošší a těžko z nich vyčíst skutečnou náročnost terénu. I proto možná Ivča souhlasí, že zítřek strávíme celý den na tomto místě.  Večer se jedeme podívat do Komiže, druhého většího města na ostrově. Poštu nikde nevidíme, abychom poslali zbytek pohledů, budou muste počkat na sobotu, až pojedeme domů. Turistické centrum se podobně jako ve Visu točí kolem zálivu s marínou, úzké a spoře osvětlené uličky dál ve městě jsou pak vyloženě domorodé, tu a tam hrají hry či klábosí skupinky místních dětí. Opět se nemístně přecpeme v restauraci a pomalu se vracíme domů klikatou silničkou mezi vinicemi.     Čtvrtek 25.7.2013 - Pláž Stiniva   Připravujeme svačiny na celý den a odjíždíme na Stinivou. Z parkoviště pláž vidět není. Je moc hluboko a výhledu brání porost pinií a makchijí. Teprve až trochu sestoupíme, otevře se pohled do hlubin v plné kráse. Tedy jak pro koho. Ivču polévá horko a že kdyby tohle věděla, že radši zůstane na Tepluši. Tirády během slézání skalnatých částí cesty bíly papír neunese. Nutné je ale ocenit, že to nevzdala a po půlhodině se objevuje na pláži. Stiniva určitě dostala jméno od skalních útesů, kterými je obklopená a které ráno i později odpoledne vrhají stín na většinu pláže. Na otevřené moře se mohou loďky a plavci dostat skalní úžinou. Pláž je jakýmsi landmarkem ostrova Vis, každá agentura zde dělá zastávku a jezdí sem i dost lodních taxiků. Takže nuda není a pořád je na co se koukat, lidi se na pláži mění s každou novou lodí, která do zátoky připluje. Útesy poskytují dost možností zaskákat si do vody z výšky, čehož během dne využíváme nejen my, ale i pár dalších dobrodruhů. Když na nás pozdě odpoledne padne stín a ve stínu je i většina laguny, balíme a zahajujeme stoupání, které se opět neobejde bez šťavnatého proklínání a bědování. Ale přezili jsme to a máme o jeden zážitek víc.     Pátek 26.7.2013 - A zase pláže   Brýlí do vody, které jsem si ve spěchu pořídil ve Slovinské Jesenici, mám plné zuby. Ať dělám, co dělám, do půl minuty jsou beznadějně zamlžené, někudy do nich teče, zkrátka krumpl je to a šlendrián. Na Srebrne dopoledne zkouším točit další podvodní záběry, že to pak doma sestříhám, ale pořádně ani nevidím, co je na displeji foťáku. Odpoledne si ještě naposledy zajdeme na Tepluš. Všude je skvělá pohoda, na pláži pár lidí, moře šumí, cikády vržou, makchie omamně voní, asi bychom tu ještě pár týdnů vydrželi. Leč vše má svůj konec, i naše dovolená. Takže pobalíme a v sobotu dopoledne valíme do Visu na trajekt, abychom z jeho paluby zamávali ostrovu, kde čas plyne úplně jinou rychlostí, než doma na Hradešíně...

© 2013 Jdemeven.cz