Momo, který se rozhodl letošní výpravu odpískat kvůli svému byznysu, se s námi velkoryse rozloučil přímo na hlaváku a my nastupovali do vlaku bohatší o "Krabici poslední záchrany". Danajský dar v podobě litrovky tuzemáku a dalších drobností se sice postaral o báječnou atmosféru v kupé, ale zároveň se stal příčinou kvalitní tupky, se kterou jsme v Popradě o půl šesté vlak opouštěli. Hlavobol a ospalost se navíc postaraly o to, že jsme propásli návazný autobusový spoj a tak jsme se přes Kežmarok do Červeného Kláštora dokodrcali až kolem desáté. První oslovená plťařská společnost nám dala najevo, že z nás nic nekouká a že by nám vypravili vor jen když zaplatíme tři tisíce slovenských kaček. Druhá firma byla mnohem vstřícnější a tak jsme se za dvacet minut nalodili na pět svázaných pltí a odpíchli se od břehu Dunajce.



Plavba s výkladem nám bezbolestně zpřístupnila hlavní atrakce Pienin z žabí perspektivy. To abychom se později při pohledu shora dobře orientovali.  Od vody se sice pod bundy natahovala sychravá zima, ale s hltem pálenky se dala docela dobře zvládnout. Přistáli 

jsme na slovensko-polské hranici a dál pokračovali po modré značce do Polska. Ta nás po pár set metrech zavedla k přívozu a na západním břehu Dunajce pokračovala vydatným stoupáním k vrcholu Sokolice (747 m). Během zastávek jsme postupně odkládali teplé bundy, Jenda si dokonce odložil i polívku, co nabral v Červeném Kláštoru, snad to byl poslední dozvuk krabice poslední záchrany. Dvousetmetrový výstup s batohy jsme zarazili u mýtného chlapíka, který po nás chtěl pajsku. Dostal pajsku a my se začali sbírat na poslední kus cesty k vrcholu. Ale chasník spustil, že pani něrozumjali, že Sokolicu zobačíme jen když každy zaplatí pajsku. Taková inflace už se nám nezamlouvala a začali jsme si zase nandavat batohy,že halt vrcholek obejdeme. Asi nechtěl vypadat jako škrt a nakonec nás nahoru pustil jen za tu padinu. Sráz z vrcholu Sokolice dolů k hladině Dunajce byl parádní.Cesta pokračovala nahoru dolu po hřebenu přes Czertežik. Docela nás překvapilo, kolik Poláků je tam taky na výletě, a to byl pátek. Dokonce jsme se téměř srazili s tuctem mladých jeptišek, ruce na růžencích, nohy v pohorkách, dvanáct rychlých Pozdravpánbu a byly fuč. Péťa si jich ani nestačil všimnout, protože se zrovna honil někde ve stráni za svou neposednou karimatkou, co mu vyskočila z batohu

a rozeběhla se na výlet. V půl páté jsme začali hledat vhodné místo na stanování a nakonec jsme ho našli pár set metrů od značené cesty mezi vysokými buky. Dlouho se nikomu z nás nestalo, že bychom šli spát hned po večerníčku, ale tady jsme si od zívání huby mohli roztrhnout. V sedm hodin se zadrhl poslední zip a o pár minut později už jsme zařezávali.