"Potřeboval bych jít do stěny...", zahajuje Vašek vyšeptalým hlasem ranní konverzaci. Kolují růžové pilulky. Moc se nezdržujeme a přejíždíme do Stroblu a odtud k Postalmu. Tady je speciální feratka Postalmklamm, která vede po stěnách soutěsky nad korytem říčky Weißenbach. Zahajujeme přechodem rozkývané visuté lávky s kluzkými prkénky. Ostatně, klouzavé lezení nás bude provázet celou cestu podél potoka. Padesát metrů kramlí v kolmé skále, pak následuje lanový most k protější stěně. V 1-2 metrových intervalech jsou na ní shora zavěšená konopná lana k udržení rovnováhy, ale i největší šílenci se raději chytnou horního ocelového lana. Nikdo nechce testovat účinnost feratového setu. Dál opět pokračuje kluzká stěna v působivě sevřené soutěsce. V nejužším místě musíme znovu na druhou stranu. Tady ale není žádná lávka. Jen jistící lano nad hlavou a v každé stěně zatlučená ohnutá kramle. Není to kdovíjak daleko, ale překročit se to nedá. Musíme skočit. Ve dvacetimetrové výšce to v podbříšku trochu zalechtá. Od přeskoku je to jen kousek k poslední lávce u velkého vodopádu a soutěsku necháváme za sebou. Lesem po pěšině stoupáme k Gamsleckenwand, parádní stěně, kde se to hemží obtížnostmi C a D. U paty skály si ale musíme počkat. Před námi je početná skupina Čechů (jak jinak) z cestovní agentury Alpin tour. Aspoň máme možnost se podívat, jak se leze po extrémni  feratce obtížnosti F, která je zde alternativou nástupu do stěny. My bychom ji asi nedali, já určitě ne. Míru bolí ruka a tak se dalšího výstupu vzdává, obchází skálu, že se sejdeme nahoře. Když je cestovka konečně za rohem, cvakáme se do lan i my. Déčkový nástup v převislé stěně je v rukách skutečně cítit. Pak se ale začínají objevovat panoramata okolních hor a lezení se stává velkým požitkem. Míru nikde nevidíme, jdeme tedy jediným možným směrem, abychom se dostali k horským boudám na postalmských pastvinách někde ještě výš nad námi. Cestou opět docházíme českou skupinu a čekáme, než se probojují přes poslední atrakci - Dschungelbrücke nad vodopádem Weißenbachu. Míra stále nikde, mobilní signál taktéž. Až když jsme na loukách, daří se nám s ním spojit. Je na cestě k autům, my na cestě opačným směrem ke Käserei Schnitzhofalm. Moma s Vaškem bere k parkovišti svým vozem mladý pár, který seděl u sousedního stolu. Jsme rádi, dlouhý sestup nikoho neláká. Cestou se porozhlédli po možném místě na nocleh. Jedno na doslova drzém místě uprostřed pastvin s výhledem na okolní panoramata. Druhé schované v lese na jakési mýtině. Já s Momem, horňáci, jsme přehlasováni a se soumrakem sjíždíme níž do lesa. Je pravda, že tam nefičí studený vítr a během chvilky hoří poctivý táborák. Vaříme gnocchi se vším, co máme, opět zní kytara s houslemi a padají poslední lahve vína. Já také padám. Ve snaze donést nějaké dřevo mi klacek podráží nohy a ocitám se na hlavě mezi kopřivami. Nakonec přece jen spíme pod hvězdami. Někomu doteklo, že svítání na otevřené pláni bude úžasné. Obloha je přímo svatojánská, dávám k lepšímu výklad o hvězdách. Za odměnu se v záklonu kácím do bláta. Zatracená gravitace...