Zimní přechod severní části Velké Fatry
20.11. - 22.11.1998

Je 6:30 ráno, vlak zastavuje v Lubochni a my vystupujeme do patnáctistupňového mrazu. Snídaně a poslední nákup čerstvého pečiva v právě otevíraném obchodě a pak již vyrážíme po modré značce směrem na hřeben.

Ačkoliv je listopad, všude kolem leží tak dvacet centimetrů čerstvého prašanu a teplota hluboko pod nulou mu nedává šanci změnit se v mokrou břečku. Je to paráda, pryč z města, všude kolem absolutní klid, ticho, sníh. Jen zběsilý tlukot vlastního srdce mi dává na vědomí, že to vše není zadarmo, ale snad se už brzo dohrabeme do Lubochnianského sedla.

Konečně nahoře, po hodině slušného stoupání. Zde odbočujeme na červenou Velkofatranskou magistrálu, která by nás měla vést celou dobu po hlavním hřebenu Velké Fatry. Stoupání bohužel zdaleka není konec, naopak, červená značka se nám po pár set metrech beznadějně ztrácí, tak nastupujeme do svahu a s jedním okem na kompasu šplháme diretisimou směrem na Tlstý diel (990m), k prvnímu vrcholu, kde bychom se měli opět s turistickou značkou setkat. Orientace je naštěstí velice jednoduchá - pořád do kopce, nemůžeme se splést.

Pohádka - sníh všude, kam se podíváme, větve stromů obalené sněhem a námrazou. Díky mrazu máme oblečení i boty úplně suché, na druhé straně nám zamrzají tekutiny v plastových lahvích a tak se osvěžujeme ledovou tříští. Červená značka se nám střídavě ztrácí a zjevuje, značení zde není zrovna nejlepší, naštěstí je směr víceméně jasný.

Je kolem druhé hodiny a procházíme oblastí podél Nižné Lipové (1161m), kde jsou na mapě vyznačené seníky - potenciální přístřešek pro nocleh. Křižujeme louky kolem cesty, ale jediné, co objevujeme, je polorozpadlý starý seník bez sena a tudíž pro nás bez ceny. Jsme v mracích, není nic moc vidět, dochází nám energie, opět ztrácíme cestu a tentokrát se musíme vracet. Trudomyslnost zaháníme pozdním obědem, ale patrně jsme si vybrali zlé místo, protože je tady ukrutná zima, prsty nám mrznou, že udržet krajíc chleba (mimochodem též zmrzlý na kost) vyžaduje velké úsilí, prostě žádná velká pohoda.

Honem zabalit a prcháme pryč, instinktivně do kopce, abychom, nedejbože, neztratili výšku. Na vrcholu (Prislop - 1067m) "cesta" končí, opět přichází ke slovu kompas a náš odhad se bohužel ukazuje jako hrubě nesprávný, vlastně se téměř vracíme zpět. Takže obracíme zase dolů a kolem třetí hodiny se před námi otevírá sedlo Prislop (935m). Rozlehlá louka z návětrné strany krytá hustým lesem se nám docela zamlouvá jako místo pro bivak. Krátká porada a je rozhodnuto. Postavit stany je otázkou chvíle, les je plný suchého dříví a tak zanedlouho sedíme a postáváme kolem ohně. Čas si příjemně krátíme teplým jídlem a čaji s rumem a kolem deváté hodiny se zavrtáváme do spacáků, na sobě několik vrstev oblečení. Jako ochrana proti osmnáctistupňovému mrazu jsou naštěstí dostačující, svědčí o tom i fakt, že se probouzíme druhý den až kolem půl deváté!

Rychlá snídaně a honem vyrážíme, abychom dnes něco stihli ujít. I tak ale měníme plán, protože dojít až na jižní konec Fatry je nereálné. Místo rozcvičky po čtyřech šplháme do neuvěřitelně strmého kopce  nad Prislopským sedlem, srdce v krku, žíly na spáncích hrozí prasknutím, zkrátka skvělý začátek dne. Ale odměna je sladká. Slunce proniká pohádkově bílým lesem, výhledy z hřebene u Chládkového (Kliačiku - 1240m) na okolní kopce zastřené lehkým oparem jsou jako droga, nikdy se neomrzí.

Naším úkolem je dnes dojít někam do Lubochňanské doliny, východně od hlavního hřebene a v neděli se chceme dostat přes Močidlo na druhou stranu, kde už jezdí autobusy do Ružomberoku. Před klakem (1394m) proto odbočujeme vlevo a mimo jakoukoliv cestu sbíháme a sjíždíme jako po skluzavce do údolí, kde navazujeme na zelenou značku. Po ní se dostáváme až dolů do Lubochňanské doliny, kde na louce u hájovny Raková objevujeme skvělý seník s téměř dvoumetrovou vrstvou voňavého sena. Hajnýnic nenamítá a tak se stěhujeme dovnitř. Nabalení a ve spacáku, všichni do jednoho usínáme kolem šesté hodiny.

Neděle, azur, slunce, to vše slibuje báječný den. Jdeme pár kilometrů na jih po silnici a pak odbočujeme na východ po žluté značce, která by nás měla dovést na Močidlo. Poměrně dobrá cesta a mírné stoupání nám dovoluje svižnou chůzi. Možná až moc svižnou, protože najednou zjišťujeme, že žlutá nikde a co teď. Potřetí nás zachraňuje buzola a směruje nás přímo do nejstrmějšího svahu. Zhruba třicet centimetrů sněhu nám velice usnadňuje výstup, v létě by se tudy dalo vylézt jen dost těžko. Je to makačka - pár metrů, zastávka, vydýchat,a znova, pořád dokola. Kopec se zdá nekonečný. Z ničeho nic ale strmé stoupání přechází v rovinu, stromy ustupují a my se ocitáme přímo na Močidlech. A Fatra se nám opět odměňuje, tentokrát v míře přímo vrchovaté. Z malého návrší se nám odkrývá otevřený výhled na celý severozápad, vidíme hřebeny Malé Fatry, více na východě pak mohutné vrcholy Roháčů. Je krásně, temně modrá obloha, slunce nás hřeje na tvářích, vědomí, že je to fakt poslední kopec na našem vandru nás zahřívá i zevnitř.

Horská chata SCP na Močidle vypadá naprosto opuštěně. Vybalujeme proto své vařiče a chystáme si poslední oběd na schodech před hotelem. Náhle se nad námi zjevuje paní správcová a srdečně nás zve dál, což se nedá odmítnout. Fazolová polévka, chleba, který nám neláme zuby a sklenice piva jsou příjemnou tečkou za naším pokusem o přechod Velké Fatry. Posledních šest kilometrů dolů do civilizace je hračkou. Slovensko nám na rozloučenou nabízí pár nádherně kýčovitých výhledů na Nízké Tatry, které v záři zapadajícího Slunce jako by byly pozvánkou na příští rok...

Veškeré fotografie byly pořízeny Petrem Kotkem
na APS Minoltě Weathermatic.