Podzimní vandr Rumunskem

Do kopců v jihozápadním Rumunsku vjíždíme za svítání. Obloha je zamračená, drobně prší, vyhlídky nic moc. Jakmile se ale začneme blížit k Banátu, déšť je pryč, cesty jsou suché, naděje na lepší počasí rostou. Poslední úsek cesty představuje šestnáctikilometrové stoupání štěrkovou lesní cestou do 720m vysoko položeného Rovenska. Vítá nás místní Petr Pražák a věci si dáváme do chalupy Petra Moška „U Zlatokopa“, kde plánujeme přenocovat poslední noc. Nad mapou Banátu vylučovací metodou škrtáme trasy, které bychom časově ani fyzicky nestihli, bez většího zdržování si nakládáme almary na záda a vyrážíme směrem na Gerník asi šestnáct kilometrů vzdáleného. Asfalt ve vesnici člověk nenajde, všude jen hliněné cesty, tu a tam koryta na napájení zvířat, která se najdou snad v každé chalupě. Cestou ze vsi potkáváme starší paní, co natírá vrata u svého domu. „A kampak nejčko jdete?“ ptá se a my že na Gerník a pak ještě kousek dál. „No, chlapci“, směje se, „to asi nestihnete“. Jak to?? Podobně jsme na tom byli před pár lety ve Spišské Nové Vsi, kde nás místní chasník taky ošacoval: „Kláštorisko?? Chlapci moji, tam nedôjdete…“. Asi nám něco kouká z očí. Ještě ve vesnici se k nám přidává místní pes a nehne se od nás na krok. Dáváme mu jméno Metelesku, případně na něj voláme Blesku. Je výborný, nepustí k nám jiného psa, kterých se po vesnicích a salaších motá spousta, hlídá naši smečku a nás nebolí se s ním rozdělit o naše zásoby. Nepohrdne ničím, snad jen rumunským chlebem konzistence naší veky. Takže vyrážíme na západ po červené, po naší echt české červené, kterou tam namaloval a udržuje Klub českých turistů. Je oblačno, chvílemi i zataženo, v dálce je vidět jak prší, ale tady nic, snad to vydrží. Z holých vršků hřebene jsou pěkné výhledy na kopcovatou krajinu kolem, sem tam se v dálce na jihu zablýskne hladina Dunaje. Zhruba v polovině cesty procházíme rumunskou salaší "U Filipa". Právě tam mají kováře a čistí koni kopyta. Děti dychtivě hrábnou po nabízených sušenkách. Po cestě se potulují prasata a psi, kolem chalupy obří snopy sena a kukuřice. Ze všeho je cítit nekonečná dřina a málo muziky. My se taky neulejváme a šlapeme dál. Přesto je jasné, že jsme měli velké oči a budeme muset náš plán trochu přehodnotit. Nakonec měla bába pravdu, že do Gerníku dneska nedojdeme. Za jinou salaší "U Petra" míjíme kaskádu malých vodních mlýnů, takzvaných vodnic. První vypadá celkem funkčně a ve druhé už potkáváme domorodce, co si tam se svými kluky mele mouku. Nad mlýny se nám nabízí plac na spaní, který se nedá odmítnout. Rovná travnatá louka, čistý potůček, ohniště, tábořiště jak ze žurnálu.

Neděle 26.10.2008

Ranní ptáčata zrovna nejsme. Než si uvaříme snídani a zabalíme, odbíjí půl jedenáctá. Do Gerníku chybí ještě čtyři kilometry přes táhlý hřeben plný políček a roztoušených sadů. Dvakrát potkáváme rumunské domorodce jak táhnou s povozem někam na salaše, nejspíš bylli v Gerníku na mši a teď se vracejí. Lidé na druhém valníku jsou komunikativnější. Hlavně chtějí od Míry, aby je natočil na kameru a pak jim ukázal obrázky. "A teď ještě koně" rukama ukazuje jejich kápo. Teprve potom jsou spokojení, odjíždějí kdovíkam a my sestupujeme do vesnice. Z dálky slyšíme dechovku, z blízka pak i vidíme dechovku a kromě ní ještě nevěstu a svatebčany. A do toho všeho jarmark na místním Husim rynku. Tety v sukních, hlavy šátky zahalené, chlapi v černém s neodmyslitelnými klobouky. Do svatby se samozřejmě nemícháme, ostatně jeden český starosta nám jasně dává najevo, že je to soukromá akce, ať si dáme pozor. Na budku nedostal, bylo jich tam spousta, ale trochu nás otrávil. Raději míříme do místního krámku, kde se v zadní místnosti schovává minihospůdka, necháváme si natočit temešvárské pivo a klábosíme s domorodci. Z počátku je to jen prodavač a hostinský v jedné osobě, později přichází i pan učitel ze školy a vypráví o situaci v českých vesnicích. Nakonec se si k nám sedá vysmátý chasník, co si odskočil ze svatby na jedno točené. Je čas vyrazit dál. Ještě ve vsi nás odchytává zdejší babička, že prý jí nejde zapálit kamna a my vypadáme jako šikovní mládenci. Skaut Miloš s vypnutou hrudí pořeší oheň, za odměnu odcházíme s dvěma koláčky k zakousnutí. Na konci vesnice nám rumunský domorodec ukazuje, kudy se dát. Píše nám lístek pro jakéhosi "Maka", aby nás ubytoval na zahradě. Mako nikde, jen se nám v loukách nad Gerníkem daří rozdělit skupinu. Najednou koukáme, že půlka i se psem šlape někde úplně bokem a za chvíli už po nich není ani vidu ani slechu. Naštěstí se po dvou kilometrech naše cesty opět sbíhají. Právě včas, protože začíná padat tma. Stany rozbíjíme na louce za jednou ze samot, studánka je nedaleko, ruiny nějakých chlívů za hlavou a dostatek dřeva v sadu za plotem. Kryti před větrem uprostřed pobořených zdí si hovíme u táboráku, popíjíme, smotnem brčko, máme velkou srandu a je nám skvěle.

Pondělí 27.10.2008

Poslední den vandrování zahajujeme čtyřkilometrovým sestupem údolíčkem do střediskové vesnice Sopotu Nou. I podle názvu je jasné, že ta už není vsí krajanskou, ale čistě rumunskou. Na rynku před školou obědváme, Metelesku má plné packy práce s místními žebravými psy, přesto se jednomu daří ukrást víko od Petrovy krabice a mizí s ní kdesi mezi chalupami. A pak hurá do kopců. Azimut tak úplně přesně neodpovídá cestě vyznačené na mapě, naštěstí se strmý výstup po chvíli stáčí správným směrem a i místní salašník potvrzjue, že vede do Rovenska. Jakmile vylezeme ze závětří bukových lesů, opře se do nás čerstvý studený vítr. Byť sluníčko svítí a obloha je azurová, do Rovenska vcházíme docela prochladlí se zmrzlýma rukama. Tak jedno rychlé pivko a pak k Pražákům na sjednanou večeři. Pražákovi jsou místní, co ubytovávají turisty z Čech a paní Pražáková před nás staví takovou večeři, že brzy praskáme ve švech, a to ještě spousty jídla zbývá na stole. Jediný Momo zachraňuje situaci a nezřízeně se cpe. Kam to všechno strká, bůh suď. S Petrem Pražákem se potkáváme až v hospodě, kam jsme šli mastnou cmundu spláchnout. Chlapi měli plné ruce práce spravováním čerpadel v místních studních, ženské se bály, že budou muset vzít vědra na ramena a nosit jako za starých časů (tj. o necelou jednu generaci nazpátek, elektřinu tady zavedli až ve čtyřiadevadesátém). Dneska stany nestavíme, rozestýláme si v sousední chalupě "U Zlatokopa".

Úterý 28.10.2008

A je tu závěrečný den v Banátu. Po skvělé (a náležitě tučné) snídani paní Pražákové se balíme a ještě narychlo vyrážíme na kešku, kterou kdosi přede dvěma týdny založil přímo v Rovensku. Péťa dychtí po prvonálezu a tak s Danem děláme, že bloudíme, aby si ji mohl v klidu najít. A pak odjezd. Metelesku si ještě naposledy zahraje na našeho kámoše, než mu ukážeme zadní světla a začneme nekonečné klesání na asfaltku. V městečku Deta stavíme u bankomatu, abychom si nablízali nějaké leie na jídlo v Temešváru. Podle toho, jak počítala kurzy prodavačka v Sopotu Nou, odhadujeme, že můžeme potřebovat tak tři stovky na jednoho. Vašík srdnatě strká kartu do stroje. Peníze sice vylezou, ale po nich i zpráva na mobil, že se mu z účtu odečetlo šestnáct tisíc korun. Nepostřehli jsme, že Rumuni prodělali měnu a škrtli si nějakou tu nulu. A prodavačka počítala napůl ve starých, takže nám žádné vodítko nedala. No jo, dáváme tak vydělat bance v Temešváru, když měníme zpátky na eura. S rumunskou kulturou se loučíme v nedaleké restauraci, jídelák jen v  rumunštině, paní vrchní se nám snaží pomoci němčinou. Někteří volí nejmíň riziková jídla, ti odvážnější vybírají nepřeložené, tajemně znějící pokrmy. Třeba bílá polévka s dršťkami byla zajímavým překvapením... Pak už jen ruce na volant a nohu na plyn, ukrajujeme kilometry z dlouhé šňůry mezi Rumunskem a Prahou a už pomalu přemýšlíme, kam vyrazíme příští rok.