Den 1, 11.10.2001: Prisojnik

V půl osmé vystupujeme z auta v sedle Vršič, na parkovišti kousek od Tičarjeva domu. Už cestou z Kranjske Gory jsme se zatajeným dechem sledovali severní stěnu Prisojniku, kterou jsme se chystali vystoupit na vrchol. Hned u vozu se navlékáme do sedáků, abychom se nezdržovali později. Zaručených rad a návodů k zajištěným cestám jsme z internetu stáhli víc než dost a tak jsou naše přípravy velmi důkladné (snad až příliš, jak později zjišťujeme). K nástupu vede pohodová cesta přes kopeček Sovna glava, za kterou klesáme podél severní stěny až pod úroveň sedla Vršič. Před prvními kramlemi se už na výstup připravují dva rakouští důchodci. Vypadají zkušeně, necháváme je šplhat před námi. Nástup je slibný, ocelové lano kolmo stoupá nevidno kam. Lezeme asi 20 metrů, pak počáteční jištění končí a cesta stoupá strmými traverzy, sem tam okořeněná exponovanějším kouskem se skobami a fixovaným lanem. Zhruba v polovině cesty k Přednímu Prisojnikovu oknu je vzrušující kolmá, až převislá pasáž, na kterou navazuje stísněná plotna. Tady máme s batohy na zádech menší problémy, ale za tímto výšvihem se již snadno dostáváme do prostor okna. Cesta je tu vedená suťoviskem, helmy nejsou od věci. Kdo helmu nemá, musí jít první. Konečně v okně! Jen co jsme se vyšplhali po závěrečné, hladké, stále vlhké stěně, opírá se do nás polední slunce. Po obědě pokračujeme hřebenovkou   stále výš na vrchol Prisojniku. Nekonečné stoupání se nám odměňuje nádhernými výhledy na Hřeben Malé Mojstrovky na východě, a jak lezeme výš, odkrývá se i západ s masivem Razoru, Triglavu a celým východním zbytkem Julských Alp. Kolem druhé jsme na vrcholu, 2547m, společně s dalšími asi sedmi turisty. K Velkému oknu sestupujeme po stejné cestě. Vašek omylem schází ze značené cesty. Když k nám po dlouhé době doběhne, slibuje, že už to nikdy neudělá. (Ale udělá....).

Od okna pokračujeme dál po hřebeni na jihozápad  a pak tzv. Nebožtíkovou variantou scházíme zpět k sedlu Vršič. Autem hned sjíždíme do Kranjske Gory na pivko, pak popojedeme dál do doliny Vrata nad Mojstranou, abychom byli blízko k Aljažev domu, odkud zítra vyrazíme do severní stěny Triglavu.

Den 2, 12.10.2001: Severní stěna Triglavu

V 9:50 opouštíme parkoviště před Aljažev domem. U památníku Partizanom gornickim se pouštíme vlevo přes potok Bistrica tzv. Tominškovou cestou prudce do kopce bukovým lesem. Michal nasazuje vražedné tempo a vyje nadšením, když doháníme rozvážně stoupající skupinky ostatních turistů. Naštěstí i jemu dojde dech a my přizpůsobujeme rychlost terénu. Dostáváme se nad les a objevují se první zajištěné úseky. V této severozápadní stěně Cmiru a  Begunjskeho vrhu se střídají strmé výšvihy s pohodovými traverzy. Kolem jedné hodiny se ocitáme na křižovatkách cest Tominškovy a  Prag.  Právě cestou Prag se spouštíme zpět do údolí pod severní stěnu Triglavu. Na protější straně, pod srázem Stenaru, asi sedmkrát zasahuje vrtulník horské služby, patrně se tam nějaká skupina zřítila ze stěny. Stezka Prag není tak zajímavá jako Tominškova, často sestupujeme suťovisky, kramle a skoby jsou zohýbané od lavin. Pro výstup jsme zvolili určitě tu atraktivnější cestu. Asi ve čtyři hodiny jsme zpět u Aljažev domu. Pivko v Mojstraně, abychom spláchli horský prach, a vyrážíme k italským hranicím a dál do Travisia, pak na jih na hraniční přechod Predel. Kousek za ním odbočuje úzká silnička podél Mangrtského potoka a stoupá as 12 kilometrů až do Mangrtského sedla. I přes zákaz vjezdu (závora se dá jednoduše otevřít) se po ní pouštíme, naším cílem je Koča na Mangrtském sedle (1906m). Cestou potkáváme majitelku chaty. Hlásí, že právě chatu zavřela, ale když jsme vysvětlili, že spíme ve stanech, zdála se být v pohodě. Posledních asi 300m k chatě je lahůdkových, kluci musejí ven z auta a i tak to naše Astra zmákla jen tak tak. Plac u chaty je senzační, voda k dispozici (ale musíte být šikovní a poprat se výpustným ventilem vodovodního potrubí), dovolujeme si využít i dřevo na oheň, prostě paráda. Konečně správná pohoda na konzumaci našich zásob rumu.

Den 3, 13.10.2001: Mangrt (2679m)

Vašíkovi je zle, zápasí s rumovými bubáky. Večer mírně zasprintoval, a než jsme se nadáli, byl z nás "nejdál". Cesta podle průvodce není dlouhá a tak vyrážíme až o půl jedenácté pohodovou cestou ke křižovatce dvou výstupových cest - Italské a Slovinské. Zjišťujeme, že Italská je tu vlastně v polovině, její zajímavější část vede diretissimou z hlubin severní stěny. Pohled je to vskutku působivý, budeme si ji ale muset prásknout někdy jindy. Teď pro výstup jednoznačně volíme náročnější Slovinskou, vedenou strmým koutem v západní stěně Mangrtu.

 Vysoko nad sebou vidíme skupinku lidí jak táhne do vrchu i psa. Ťukáme si na čelo, později nám ale tenhle retrívr pěkně prožene perka a nám nezbývá než se obdivovat, s jakou lehkostí se po skalách a sněhu pohybuje. Výstup je méně jištěný, je zde více volného lezení, které znepříjemňuje jen spousta drobné suti pod nohama. Zrovna dneska jsme si nevzali helmy, a jak by se hodily. Na vrcholu je nějakých deset, patnáct dalších lidí, úžasný rozhled, a my si můžeme v klidu ujasnit postavení nedalekého Jalovce, který jsme se chystali dobýt před dvěma lety. Sestupujeme celkem pohodovou Italskou cestou, kterou proti nám stoupá řada dalších dobyvatelů Mangrtu, a kolem třetí odpoledne si rozkládáme krátké ležení na louce v Mangrtském sedle, abychom si naposled vychutnali úžasné babí léto v Julských Alpách a načerpali energii před cestou domů.

 Konec