Předpověď počasí nás tentokrát nechává v klidu, žádné deště se nemají konat, snad by mělo i svítit slunce. Pozdě večer necháváme auto stát na vlakové zastávce v Huslenkách a začínáme stoupat po modré značce, která by nás měla vyvést až na hřebeny Javorníků. Partička, co seděla v autě vzadu, si cestou stihla umotat pěknou opičku, my se to teď s Momem pokoušíme dohnat, ale náskok je veliký. U rozcestí Nad Ščulky je kus rovné plochy a tak si tady stavíme stany na první nocleh. Ještě chvíli klábosíme "na baru" z plastové jímky, Koťas stihne Momovi pošlapat stan, pak vše uléhá.

Ráno je krásně, slunce i teplo. Ale i kdyby nebylo, tak nás rozhicuje pokračování modré značky. Na červenou hřebenovku to dělá od noclehu bezmála čtyřista metrů do vrchu. Nikam však nespěcháme, pěkné průhledy do krajiny kolem nás co chvíli nutí zastavit a kochat se. Odpoledne zastavujeme na Kohútce, pak ještě popojdeme kilometr na chatu Portáš. Miloš zjistil, že si na Kohútce na topení zapomněl vložky do bot, tak utíká zpátky, že bez nich to není ono. Jenže se vrací s nepořízenou. Přičinlivá obsluha ty dva nevábné kusy nejen že dala z topení pryč, ale rovnou je nacpala do rozfajrovaného kotle a nebylo záchrany. Zapíjíme nenávratně ztracené vložky a Milošův hořký osud. Místo pro stany je nedaleko mezi chatkami u místní sjezdovky. S Momem si rozestýláme na zápraží jedné z chatek, což se mi moc nevyplatilo. Přes noc se mi vyfoukla karimatka a ráno se budím, záda tuhá jak štolverk.