Po včerejším stoupání nahoru do města má Ivča koleno celé rozbolavělé, tak vymýšlíme, co zajímavého by se dalo dělat, aby to nevyžadovalo žádné dlouhé chození. Nakonec vítězí nápad vydat se proti proudu řeky Piave, která nám každou noc šumí pod okny, až k jejímu pramenu necelých pět kilometrů od hranic s Rakouskem. Cestou zastavujeme na zajímavých místech. První je skalní soutěska mezi obcemi Campolongo a Sappada. Podívat se jdu jen já, ženské lenoší. Nakonec možná dobře. Soutěska je hluboká a strmá. Vyšlapaná cestička nejdřív vede lesem podél dřevěného plotu. Následuje branka se značkou zákaz vjezdu. Očividně tudy nic jet nemůže, takže platí pro lidi. Nikde nikdo, tak branku přelézám. Za zatáčkou další zákaz vjezdu a za ním velmi strmé železné schůdky mířící kamsi dolů k hučící řece. Překračuji i tuto značku a spouštím se dolů a dolů. Od posledního schodu pak srázem traverzuje stezka, místy jištěná ocelovým lanem. Pokračuji po ní až do samotného kotle průrvy. Dál už vidím jen průrvu mezi kolmými skalami, kterou se prudce valí zkalená řeka. A vysoký vodopád slabého přítoku. Fotím a filmuji, pak se otáčím a opatrně se vracím zpět. Rozhodně jsem takovou adventuru nečekal. Kousek za Sappadou se Piave odklání od hlavní silnice a podél ní vede jen úzká silnička pro jedno vozidlo, která je plná velmi strmých zákrut. Holky trpí, Ivča si co chvíli zakrývá oči. Jak stoupáme, teplota klesá, charakter krajiny se mění na vyloženě horský, kolem rostou už jen smrky a modříny. V 1840 metrech jsme konečně na konci cesty u pramene řeky. Alice v tílku a kraťáskách mezi turisty v horských outfitech vypadá dost nepatřičně. Taky jen vyběhne na focení a jde se honem schovat zpátky do auta, je tady sedmnáct stupňů s čerstvým větrem a to se jí nelíbí. Nad námi se tyčí stěna Monte Peralba, přes údolí halí vrchol Monte Lastroni černý mrak. Nebe je vůbec celé zatažené a v dálce je slyšet bouřkové hromování. Se zastávkami pomalu sjíždíme zpět. Při posledním focení vedle mě spadne jedna kroupa, pak druhá. A najednou jich padají celé kýble, rachotí o kapotu, jet se nedá, polovinu auta schováváme pod střechu domku, co příhodně stojí u silnice, která se pomalu mění na bílý potok. Jak rychle přišla, tak rychle přestala a my můžeme pokračovat dál do Pieve di Cadore, malého městečka, kde stojí rodný dům renesančního malíře Tiziana Vecelliho. S Klárkou se jdu podívat na kopec nad městem, kde by kromě opuštěné pevnosti měl být i pěkný výhled na jezero Lago del Centro Cadore. Pevnost jsme našli, od ní pak lozíme po kozích pěšinách na severní konec kopce, kde nakonec nacházíme vyhlídkovou terasu s kýženým rozhledem po okolí. Cappuccino a zmrzlina pro všechny jsou příjemnou tečkou za dnešním nenáročným cestováním.

V poslední výletní den jedeme na trochu netradiční místo, Valmorel. Dočetli jsme se o něm na Tripadvisoru a v některých brožurkách. Nejde o nic speciálního, spíš naopak, je to oblast horských luk a hospodářských samot schovaných mezi kopci. Kopci, nikoliv velehorami s téměř kolmými stěnami. A skutečně, jakmile za sebou na návsi necháváme auto, vede nás silnička mezi rozkvetlými loukami, které jsou balzámem na duši. Uklidnit potřebuje především Ivča, protože naše navigace pro trasu na Valmorel vybrala sice tu nejkratší, leč offroadovou. A kamenitá točitá cesta s prudkým stoupáním po jedné straně a druhým neméně strmým srázem na starně druhé pro ni byla doslova očistcem. Jakmile opouštíme vesnici a dostáváme se na svažité pastviny, otevírají se před námi výhledy na okolní kopce i vzdálené hřebeny Dolomit. Škoda, že je silný opar, za příznivějších podmínek musí být vyhlídky nádherné. Bez velehor na druhé straně Bellunského údolí bychom si mohli myslet, že jsme někde v Beskydech, tak výrazně se ráz tohoto kousku země vymyká běžné zdejší krajině. Jen to vedro je navýsost italské. Slunce pálí i přes opar, nehne se ani lístek a my se potíme jak dveře od chlíva. Úleva nikde žádná, zachraňuje nás až klimatizace ve Škodovce. Zpět do Belluna už jedeme po delší, leč asfaltové silnici, která navíc místy nabízí půvabné pohledy do údolí a protější vrcholy Dolomiti Bellunesi.

Ráno se nám daří vyjet asi pět minut po šesté. Rádi bychom se vyhli kolonám na hranicích. I tak dojíždíme štrůdl aut asi deset kilometrů před přechodem mezi Slovinském a Chorvatskem a hodinu v něm pojíždíme. Horší je situace před tunelem Novy Svjet. Kdo ví z jakého důvodu se před ním tvoří zácpy, cestou k pobřeží mu předchází celá řada tunelů a jen zde je fornta. A ne ledasjaká, celkem v ní popojíždíme dvě hodiny, než nás tunel pohltí a vyplivne na přímořské straně hor. Pak už jedeme bez problémů, provoz navíc slábne za každým dalším sjezdem z dálnice, až i ta za Makarskou končí. U pana domácího v Trsteniku je jen jeho dcera a ta nás navádí na úzkou klikatou silničku do Dingače. Po třinácti hodinách jsme konečně na místě.

Na jedinou místní oblázkovou pláž se stahují veškeré rodiny s dětmi i bez nich, a je tudíž zaplněná. Na náš apetit až moc. I tak zde ale v pohodě poleháváme a šnorchlujeme až do dvou hodin. Nastává čas oběda a siesty, odpoledne se na pláž ale nevracíme, využíváme terásky a vlez do moře hned pod apartmány.

Po dopoledním koupání a siestě se sbíráme a jedeme do Orebiče, kde se na poslední chvíli naloďujeme na přívoz do Korčuly. Loď nás po dvaceti minutách vyplivne v korčulském přístavu a my se noříme do úzkých, spletitých uliček starého města. Dochází na pohledy, suvenýry, zmrzlinu, pálení svíček v kostele (v kostele Sv.Marka nikoliv, tam mají zakázán vstup v kraťasech). Kousek od domu Marca Pola pořizujeme levandulové mazání a Klára už nás pomalu navádí zpátky do přístavu, abychom náhodou nezmeškali plavbu zpět na pevninu. Čas odjezdu jsem ale popletl, zmátly mě šipky na jejich jízdním řádu a tak musíme čekat celou hodinu, než průvodčí zavelí k nástupu. Už za tmy jedeme zpět do Dingače, raději pomalu, přes silnici nám totiž běhají divoká zvířata a neradi bychom se s některým potkali.

V noci přišla bouřka s deštěm, ale na ranních teplotách se to téměř neprojevilo. Parno a hic jako obyčejně. Zamračená obloha se během snídaně vyjasnila a tak jsme vytáhli matrace jen na útesy pod barák. Koupání je dnes komplikovanější, změna počasí přinesla mnohem větší vlny, než jaké byly včera. Skočit do moře se dá lehce, vylézt jde pohodlně jen po žebříku u sousedního mola a plavání je ve vlnách trochu náročnější. Tak si alespoň rozbouřené pobřeží fotím a natáčím, když dnes ze šnorchlování nic nebude. Navečer se jedeme kouknout na kopec do Potomje, jestli se tam dá navštívit nějaké vinařství, ochutnat a koupit nějaké to víno. Po pár otočkách zajíždíme do vinařství Matuško. V prodejně / vinotéce nás vítá mladá slečna a hned jestli se nechceme kouknout do sklepa. My jako že rádi a ona jen cvakne vypínačem a říká: „Tak tady po schodech dolů a pozor ať se neztratíte, je to tam docela velké.“ To říká mě, co prošmějdil i arcibiskupské sklepy v Kroměříži? Nakonec jsem musel uznat, že nepřehání. Sudy do všech směrů, alkovny k posezení, kobky na archivy, nalahvované regály, dokonce chodby s amfórami a za sklem jak za výlohou obří moderní nerezové tanky. Matuško na nás udělal dojem. Po návratu ochutnáváme bílá i červená a nakonec si pár lahví kupujeme s sebou. Vyhlášený Dingač je podle očekávání dost drahý, přes sto kun, tak si ho bereme jen dvě lahve, k tomu místní šardonku a Palvac maly, který tady také prohlašují za původce kalifornského Zinfandelu, podobně jako se k tomu v Itálii hlásí apulijské Primitivo.
 
 

Dneska s Alicí plánujeme ponory. Objevili jsme bójky, kde se dá po laně snadněji cestovat do hlubin, než jen tak s ploutvemi.  Zapínám hloubkoměr na kameře a pomalu ručkuju ke dnu. U kotvy je to mínus sedm metrů. Dávám Alici instrukce a pak už jede sama. A má to tam! I s povedenou fotkou, ta hned putuje oznámit ten výkon na Facebook. Já si nakonec dělám osobák bez lana jen s ploutvemi. Dvanáct metrů, dál už to nejde, teplota vody se prudce láme na čtrnáct stupňů a to se nedá. Siestu krátíme, protože jedeme ještě dál na jih podívat se na dalmatský klenot Dubrovnik. Zaparkovat v tomhle strmém městě poblíž centra je kumšt a když nakonec zabíráme volný flek, protočí se mi panenky, když po mě parkovací automat chce čtyřicet kun na hodinu. Ale co už, je to jen deset minut k bráně do starého města a my se pomalu noříme do úzkých uliček pod hradbami. Když po schodech vystoupáme ke kostelu Sv. Ignáce, vyhrkne Alice: „Tady přece točili Hru o trůny!“ Asi má pravdu, ve sledování seriálu je z nás nejdál a kromě toho se to tu rekvizitami a odkazy jen hemží, turisté se fotí s meči, zvoní se na zvonce, chybí jen obnažená Cersei, škoda. Hradby nás vedou až na samý vršek města, dolů na hlavní třídu co chvíli odbočuje strmá ulička se spoustou schodů. Když  nakonec jednou takovou dopajdáme až do nížin města, odměňujeme se pak v sympatické pizzerii večeří. Od Onofrijevovy kašny se po hlavní třídě Stradunu vracíme k bráně, kterou jsme do města vešli. Dubrovnik je skutečně krásný, jedinou vadou byly davy návštěvníků, kterými jsme se museli doslova prodírat.

Dalmatská idyla. Sluníčko, teplota kolem sedmadvaceti, sedíme pod piniemi, koupeme se, čteme. Odpoledne odjíždí slovenská rodina, co tu vegetila tři týdny. Já si jedu navečer okruh přes Potomje a Trstenik, abych nadělal nějaké fotky pobřeží, pak ještě vyrážíme na otočku do krámu v Orebiči, abychom nakoupili pár dobrot a dárků s sebou do Čech. Přichází pátek večer. V sedm hodin za sebou zavíráme dveře a vydáváme se na dlouhou c0estu do Hradešína. Dingač na Pelješacu je sice daleko, ale je nádherný, toto místo určitě povedeme v paměti.