ANGLIE - Peak District 2023
Chladná a vlhká dovolená v nejstarším národním parku anglie 16.9.-29.9.2023
![Peak District Peak District](images/2023_Anglie/banner.jpg)
Sobota 16.9
Do Calais jsme přijeli dle
pokynů na loděnce dvě hodiny před odplutím. Menší fronta na UK pasové
kontrole, příjemný starší ouřada se zajímá, kam jedeme.
“Peak District,
na dva týdny.”
“Lovely, takže hodně chození, že?”
“No, spíš ježdění…”
U nájezdu na trajekt není ani jedno auto, paní od DFDS nám nabízí, že
nemusíme čekat a klidně ať si najedeme dovnitř. Jen co jsme si našli
místa, koukáme, že už jedeme. Hodili nás na téměř prázdnou časnější
loď, prima. Za hodinku už před námi rostou sluncem ozářené bílé stěny
doverských útesů. Anglie je na dosah. “Hlavně jeď vlevo”, dostávám
instrukce. Je to nezvyk, ale jde to. Jen ta únava je neodbytná. S
jedním krátkým zdřímnutím na odpočívadle pak přijíždíme kolem čtvrté
odpoledne do Tideswellu.
Neděle 17.9.
Dočetl jsem se, že v
Derbyshire se dodnes udržuje tradice Well
dressingu, kdy se z přírodních materiálů vyrábějí dekorace
místních studní, pramenů a jiných zdrojů pitné vody. V polovině září
už je docela pozdě, ale stále by měla být výzdoba k prohlédnutí v Chesterfieldu
nebo v Ulley.
Necháme se navigací vést na veřejné parkoviště. Mapy.cz sice hlásí, že
je zdarma, pravda je jiná. Navíc automat bere jen mince, které nemáme.
Nezbývá, než si udělat menší odbočku do Sainsbery’s, kde si za nevelký
nákup bankovky rozměňujeme. Zdobení studny u místního kostela s
křivou věží už je bohužel pryč. Tak se courneme po centru města a
přejíždíme o 12 mil dál do malinké vesnice Ulley východně od
Sheffieldu. Zde je před kostelem Svaté trojice vystaven nádherný obraz
k poctě ročních období, uvnitř v kostele pak menší dílka místních
dětí.
Objíždíme Sheffield a jakmile projedeme přilehlými obcemi, najednou se
ocitáme v pustinách Bradfield Moors, které jsou součástí
drsnější severní poloviny parku Peak District s názvem Dark
Peak. Holé, oblé kopce porostlé vřesem a kapradím, sem tam ovce,
daleké výhledy. Zastávky, krátké vycházky za lepšími záběry, moc
pěkné.
Silnice nás vede dolů k přehradě Ladybower,
pak pokračujeme dál na západ po Snake
road (A57) na Hadí sedlo, kde křižujeme pověstnou dálkovou
turistickou stezku Pennine Way. Z nejvyššího bodu sjíždíme zákrutami
podél vřesovišť Coldharbour moor do města Glossop. Přes
Chapel-en-le-Frith se ze západu opět vracíme do národního parku Peak
District a uzoučkými silničkami mezi kamennými zídkami místních
pastvin vjíždíme zpět do Tideswellu.
Pondělí 18.9.
Ráno jsem si přivstal a šel
se s foťákem projít po Tideswellu. Jednomu farmářovi jsem se zdál
trochu podezřelý. Přijel po pastvině se svým Landroverem až k místu,
kde jsem měl rozložený stativ a hned co dělám, jestli jsem místní.
Když jsem mu situaci vysvětlil a pochváli mu nádhernou krajinu, jakou
u nás doma nemáme, tak se pýchou nadmul, zamával a zmizel za svými
ovcemi.
Předpovědi hlásily silný déšť mezi jedenáctou a jednou hodinou, my
vyrážíme poznávat oblast na jih od vesnice. Ráno je zatím krásné,
obloha modrá, sem tam mráček, ale fičí docela ostrý vítr. Přes
náhorní pastviny sjíždíme do Crestbrooku k řece Wye,
kde dříve fungovala celá řada vodou poháněných přádelen a tkalcoven. V
Monsal Head
pěkný výhled na viadukt přes řeku Wye. Kdysi po něm vedla železnice,
ale nyní je to už jen atrakce pro pěší. Z Monsal Head jsme za chvíli v
Ashford
in the Water, malé, leč velmi malebné obci. Největším
lákadlem je zde starý, kamenný Sheepwash bridge, kde dříve farmáři
myli své ovce před tím, něž je začali stříhat. Po krátké procházce
centrem kolem kostela Svaté trojice popojíždíme o kus dál do
mnohem většího městečka Bakewell.
Mraky aut, mraky lidí, v ulici na parkoviště zátarasy, co se to děje?
To jen v pondělí jsou tu velké trhy. Parkování tedy nacházíme až za
řekou a jdeme zpět do centra. Cestou začíná pršet. Jsme připravení,
otevíráme deštníky. Během chvíle se ale drobný déšť mění ve slejvák,
který v prudkém větru není ale vůbec příjemný. Kavárny plné, ale máme
štěstí v hospodě Red Dragon, která otevírá, právě když před ní
bezradně postáváme. Cider a velká káva nás zdrží právě tak akorát, aby
se zásadní liják přehnal, dokonce se sem tam začíná ukazovat
sluníčko. V uličkách Bakewellu narazíme na prodejnu fish &
chips. Bereme dvě porce, které by spolehlivě nakrmily menší mateřskou
školu.
Několik minut na západ od Bakewellu stojí mezi pastvinami zbytky
olověného dolu Magpie
Mine. Torzo věže a komínů hutě působí v krajině temně, ve vichru a dešti téměř
hororově. Teplota klesla na jedenáct stupňů, vyfoukaný a zmrzlý rád
sedám zpět do auta a jedeme nazdařbůh cestičkami na západ, kolem
kamenolomů pod Buxtonem a pak po silnici A54 přes neveselá, opuštěná
vřesoviště u Cheshire Knowl. Teprve v nížinách je krajina veselejší,
kopcovité pastviny po dešti sytě zelené. Navigace zase perlí. Stojíme
na dobytčím roštu, za ním cedule “Private land”. Na kufr se nám lepí
nějaký teréňák. Uhýbám, že se otočíme, farmář zastaví vedle nás,
jestli nepotřebujeme pomoc. A jen ať ty pastviny klidně projedeme, jen
pozor na krávy, jsou tam na volno. Dobytek, ovce, jsme v anglickém
safari.
Úterý 19.9.
Původní plán prohlédnout si Manchester jsme
přehodnotili, když tam předpověď od jedenácté hlásila jen déšť.
Radarové mapy ale napověděly, že trochu víc na východ bychom se s
deštěm nemuseli setkat.
Takže do navigace zadáváme Lincoln
a jedeme do nížin mimo Peak District. Věže katedrály
v Lincolnu jsou vidět už z dálky. Jednak stojí kostel na kopci, a pak,
jeho věže jsou přes 80 metrů vysoké, vlastně celá stavba byla po
dlouhou dobu nejvyšší stavbou na světě (to ale ještě hlavní věž měla
špičku vysokou dalších 80 metrů). Jakmile projdeme hradní branou,
ocitáme se rovnou před čelní stěnou katedrály, která je doslova
ohromující. I procházka kolem celé stavby zabere pár minut. Platím si
vstup na hradby, odkud je pěkný rozhled na město, okolí blízké i
vzdálené. Fouká pěkně ostrý vítr, Ivča čeká na lavičce uvnitř hradeb,
ale i tam je během chvíle pořádně vyvětraná.
Cestou zpět děláme okliku do Nottinghamu.
Parkujeme téměř v centru nedaleko
královského divadla a Market Square. Je všední den odpoledne, centrum
je plné lidí, studentů z místní univerzity, velmi živo. Černí,
arabové, asiaté, je to nepřehlédnutelný mix. Oku centrum Nottinghamu
moc nelahodí. Pel mel ošklivých novostaveb a gregoriánských a
viktoriánských domů, sem tam něco staršího. Hrad už nedáváme, prošli
jsme si zašpiněné centrum a to nám docela stačí. Upravené kamenné
vesnice a městečka Peak District se nám líbí mnohem
víc.
Středa 20.9.
Rád bych si vyfotil desítky
kamenných zídek rozdělujících parcely a pastviny, co jsou jen kousek
od Tideswellu v zatáčce za Housley. Nechávám auto na polňačce a
pokračuju pár desítek metrů po trávě vedle hlavní silnice, na které je
neuvěřitelný provoz. Strašně fouká, je silně zataženo, temno, každá
fotka je rozmazaná, vítr mává i s těžkým stativem, kašlu na to. Když
už jsem ale vstával tak brzo, jedu se podívat na sever přes Hope
a Castleton
na Winnats Pass
a pak pod Mam Tor směrem na Edale. To už poctivě prší, krávy se k sobě
v houfech tisknou, jen ovce se pasou jakoby se nechumelilo. Jízda
Edalským údolím je bez výhledů, dolíkem mezi stromy. Z Bradwellu to
pak beru po vrškách přes Little Hucklow, tam se aspoň dá ulovit nějaký
záběr pastvin v dešti.
Dlouhá snídaně, čteme si, zatímco venku je boží dopuštění, do kterého
se nám pranic nechce. Lednice je prázdná, jedeme do Buxtonu na menší
nákup. Odpoledne už je počasí moudřejší, deště se přesunuly víc na
sever, tak si jedeme lážo plážo kudy nás napadne přes vřesoviště Axe
Edge Moor, kolem divokých závodišť Buxton
Raceway a nádherně kopcovitou krajinou v okolí Hollinsclouogh.
Zejména kopce Chrome
Hill a Parkhouse
Hill připomínají spíš ostré hřbety pravěkých veleještěrů, sem se
musím podívat, až budou lepší podmínky.
Čtvrtek 21.9.
Budík na šestou, startuju
auto a jedu točit východ slunce na Chrome hill jižně od Buxtonu.
Teploměr ve voze ukazuje šest stupňů, na bezmračné obloze ještě sem
tam nejjasnější hvězdy. Vůz nechávám na divoko vedle silničky přesně
mezi kopci Chrome hill a Parkhouse hill a vyrážím pěšinou na vrchol
Chrome hillu. Po deštích je hlína na (ovčí) stezce pěkně kluzká, lépe
to jde po vykousané trávě, jen těch bobků je tady bambilioon. Na
příhodném plácku s pěkným výhledem startuju časosběr na telefonu a
dělám pár fotek na zrcadlovku. Nikde nikdo, nechávám timelapse
nahrávat a šplhám dál až na samý vršek kopce, ať se potěší má
turistická dušička. Výhled z vrcholu není lepší než z plácku na
hřebenu, slunce se prodralo skrz pás oblačnosti nad obzorem, kolem se
rozbučely krávy i ovce, naprostá idylka.
Včera jsme pořídili online vstupenky do Pemberley, tedy vlastně do Chatsworth
House, který ve filmu Pýcha
a předsudek sloužil jako sídlo pana Darcyho. Z Tideswellu je to
jen dvacet minut jízdy, v
jedenáct hodin už jsme procházeli pokladnami a nechali se navigovat do
zámku. Veřejnosti je přístupné jedno křídlo, kde byly státnické
komnaty pro příjem, zábavu a ubytování krále a hostů. Dobové vybavení
a umělecké sbírky jsou zde prokládané vybranými díly moderních umělců.
Sál se sochami je přesně takový jako ve filmu, chybí jen busta pana
Darcyho. Tu jsme našli až v obchodě se suvenýry.
Na pozdní oběd zajíždíme do města Matlock, které jem si ale popletl s
jeho lázeňským sousedem Matlock Bath. Nicméně se nakonec
ukazuje, že Matlock Bath nejsou žádné Karlovy Vary, moc nás to tam
nenadchlo. Raději pryč, na silničky mezi kopcovité pastviny, které
jsou v pozdně odpoledním slunci, co tu a tam vykoukne z mraků,
naprosto neodolatelné.
Pátek 22.9.
Předpověď počasí je na
ráno opět příznivá a tak si zase přivstávám a za dvacet minut parkuji
u rozcestí na Higger
Tor. Cestou údolím z Hope teplota klesá na 3.5°C. Nad východním
obzorem jsou nějaké mraky, mám tedy dost času se rozhlédnout, než
vyjde slunce. Na vrchol Higger Toru to není nijak náročné stoupání,
člověk si musí dát jen pozor na kravská lejna, krávy se tady volně
pohybují. V údolí Hope se povalují cáry mlhy, vane jen slabý větřík,
ale v nízké teplotě i tak ruce zebou a prsty tuhnou. Telefon nechávám
na stativu natáčet časosběrný východ slunce, s foťákem si prolézám
skály nad ostrohem, jsem tu sám, pohoda.
Po snídani, když už je nebe opět jedna šedá klenba, se společně
vydáváme do malebné vesnice Eyam.
Tato “morová” obec má pohnutou historii. V roce 1665, když v Londýně
řádila morová epidemie, dorazil místnímu krejčímu z Londýna balík s
látkami. Bohužel v něm přijelo i pár nakažených blech a rázem se mor
začal nemilosrdně šířit i v Eamu. Místní reverend Mompesson přesvědčil
obyvatele, že je nutné obec kompletně uzavřít, mrtvé okamžitě
pohřbívat, dodržovat navzájem odstup. Komunikace s okolními obcemi
probíhala jen na dálku, také obchod s potravinami se provozoval
izolovaně. Mezi obcí Eyam a Stoney Middleton se dochoval Hraniční
kámen, kam obyvatelé ze Stoney Middleton nosili jídlo a místní jim v
dírách naplněných octem naopak nechávali peníze. Lockdown trval
čtrnáct měsíců a epidemie moru připravila o život 260 obyvatel.
Hathersage je
obec, která spojuje své jméno se spisovatelkou Charlotte
Brontë. Ta zde pobývala a mnohá zdejší místa použila ve svém
románu Jana Eyrová, na kterém právě v době svého pobytu pracovala.
Další zajímavostí Hathersage je hrob Little
Johna, významného člena skupiny kolem Robina
Hooda. Jeden místní chasník tu prý v roce 1780 vykopal stehenní
kost dlouhou 72 centimetrů, což by z Little Johna dělalo obra s výškou
téměř 2.5 metu. Jestli je to pravda, je nejisté. Jisté ale, je, že
samotný hrob u místního kostela svateého Michaela je podezřele
dlouhý.
Sobota 23.9.
Je čas nechat vesnice vesnicemi a podívat se zase do
většího města. Internet prozradil, že klenotem zdejšího části Anglie
je město Chester.
A protože je z Tideswellu jen hodinu jízdy, nebylo o čem přemýšlet.
Auto necháváme v parkhauzu přímo v centru města, okamžitě se ocitáme
na pěší zóně sevřené z obou stran historickými hrázděnými domy.
Chester se jako jediné město v Anglii může pyšnit kompletními
hradbami, které objímají historické centrum a jsou volně
přístupné jako kterékoliv jiné chodníky. Historie města sahá dob
římské říše, dosvědčují to pozůstatky amfiteátru a římských
zahrad. Velmi na nás zapůsobila mohutná katedrála
Krista a požehnané panny Marie, jejíž součástí je i bývalé
opatství. Veškeré prostory katedrály jsou přístupné, vstup dovolen i
psům, což je v Anglii naprosto běžné, jak dennodenně pozorujeme.
Po skončení prohlídky katedrály nás zaujmou zvuky bubnů, harmonik,
houslí a píšťal před chesterskou radnicí. Na náměstí houf diváků kolem
tanečníků v pestrých krojích s květinovými
klobouky na hlavách a rolničkami na holeních. Až později na internetu
zjišťuji, že jde o Morris
Dancing, které se ve větší míře praktikuje hlavně v Anglii.
Využíváme toho, že jsme nedaleko hranic s Walesem, tam se zkrátka
musíme podívat. Jednou z blízkých zajímavostí je akvadukt
v Pontcysyllte, nejvyšší a nejdelší akvadukt ve Spojeném
království. Teče přes něj Langollenský
kanál, jezdí na něm tradiční úzké hausbóty a vodáci. Kanál
začíná hned nad městem Langollen u tzv. Horseshoe
falls, tedy jezu ve tvaru podkovy na řece Dee, která pak městem
protéká. Celá scenérie je sevřená mezi velšskými kopci s
nevyslovitelnými názvy a působí velmi malebně. Od jezu pokračujeme dál
do kopců na Horseshoe
Pass, srázy plné vřesů a neodmyslitelných ovcí.
Neděle 24.9.
Ivče není úplně dobře,
nechávám ji doma a využívám příležitosti k menším pěším výletům na
fotograficky oblíbená místa. Dopoledne nechávám auto na parkovišti u Owler
Tor nedaleko Hathersage. Je hodně pod mrakem, mrholí. Volím
cestu podél spodní strany Millstone
Edge, zlomu, kde se dříve těžil kámen, dnes jsou stěny oblíbeným
horolezeckým areálem. Jak stoupám k vrcholu Over Owler Tor, vše se
halí do mlžných mraků, které po kopcích prohání ostrý vítr. Fotím a
filmuji vrcholové balvany, najednou je mlha během minuty pryč, scéna
se dramaticky mění, viditelnost už není jen padesát metrů. Ale vše
opět trvá jen chvíli. Mé další kroky vedou na jih od parkoviště, do
lesů kolem Bole
Hillu, kde se dříve provozovaly rozsáhlé kamenné lomy a kde by
se stále měly povalovat spousty opuštěných, lišejníky porostlých
mlýnských kamenů. Dubové lesy cestou k lomu jsou temným hvozdem od
Tolkiena, chybějí jen elfové a druidi. Prolézám lom křížem krážem, ale
po mlýnských kamenech ani památky, jen kravince a nakonec i samotné
krávy v březovém háji. No nic, zde jsem neuspěl.
Odpoledne se přesouvám na parkoviště u přehrady Ladybower, cílem další
vycházky je ikonická skála Salt Cellar (Slánka) na srázech zlomu Derwent
Edge. Počasí se umoudřilo, sem tam dokonce vykoukne slunce,
výhledy z kopců na přehradu a okolí jsou nádherné. Stezka úbočím asi
není příliš využívaná, vine se mezi kapradím a pastvinami. S každým
krokem závěrečného výstupu na hřeben k Salt Cellar se zvedá vítr, na
vrcholu už mocně duje. Ale zima není, oblečením se vítr neprodere.
Zpět k autu jdu po hřebeni Derwent Edge přes výrazné skalní seskupení
Wheel Stones, nikde nikdo, slunce se sklání k západu, je to velká
paráda.
Pondělí 25.9.
Peak District přímo oplývá
množstvím přehrad, mnohé stále slouží jako zdroj pitné vody. Rozhodli
jsme se, že se podíváme po některých na sever od nás v části národního
parku zvané Dark Peak. Ladybower už jsem si prohlédl a nafotil během
včerejšího výletu na Derwent Edge, tak jedeme až k přehradě
Derwent, která je nad ní.
Pěkná hráz s věžemi, malebné kouty strmých břehů řeky Derwent pod
přehradou. Dál se dostáváme až na samotnou hranici národního parku,
kde jsou přehrady Langsett a Winscar. Langsett
na řece Little Don River napájí úpravnu vody pod stejnojmennou
obcí, přehrada
Winscar je usazená vysoko mezi holými kopci, jen nebe,
racci a kachny. Poznávačku končíme v severozápadním cípu Peak District
u přehrad Yeoman
Hey a Dovestone,
které na sebe navazují a jsou sevřené strmými srázy kopců High
Peak.
Úterý 26.9.
Časnou ranní vycházku dnes
směřuji do údolí Chee
Dale podél říčky Wye. Z parkoviště u silnice sestupuji do údolí
k řece. Nejprve k bývalému mlýnu Blackwell
Mill, dál pak blátivou, kluzkou pěšinou podél proudu, který se
stále ostřeji zařezává mezi vápencové stěny. Hlavním cílem jsou tzv.
Stepping Stones, tedy pochozí kameny vyskládané přímo do toku Wye v
místech, kde okolní skály spadají přímo do řeky. Bláta na kozí stezce
je stále víc, jde se mnohem pomaleji, než jsem odhadoval. Nakonec rád
stoupám na bývalou železniční trať, po které nyní vede dálková
turistická cesta Monsal
Trail. Koleje ani pražce už tam neleží, člověk jde pěkně po
rovině. Začalo dost pršet, jsem vděčný za pár tunelů, kudy Monsail
Trail vede, přestože to v nich moc vesele nevypadá.
Přírody dnes bylo dost, vydáváme se do historie, konkrétně na
prohlídku středověkého sídla Haddon
Hall. Jdu sám, Ivča nemá na chození sílu. Kouzlo panství
Haddon Hall spočívá v tom, že se přestalo intenzivně využívat, jakmile
byli vlastník, hrabě John 9. z Haddonu jmenován v roce 1703
vévodou z Rutlandu, a od té doby zůstalo v podstatě netknuté. Platí to
zejména o provozních částech budovy jako jsou kuchyně, jídelny, prádelny, které vypadají,
jako by je včera opustili. Hodovní síň s krbem posloužila jako kulisa
hostince Lambton Inn ve filmu Pýcha a předsudek.
Cestou zpět zastavujeme ne nedlouhou vycházku ke skalnatému vršku Robin
Hood’s Stride, ze které je to asi deset minut chůze přes
pastviny Harthill Moor, kde ke kruhu kamenných menhirů Nine
Stones Close z doby bronzové, kterým se zde také přezdívá Šedé
dámy. Účel je neznámý, v zlaté záři odpoledního slunce vypadají
kouzelně.
Středa 27.9.
Nic velkého v plánu nemáme, předpověď počasí neslibuje
žádnou velkou parádu. Dopoledne si vyjíždím fotit a filmovat okolní
vesnice a pastviny Warlow, Ashford in the Water a Earl Sterndale,
odpoledne jedeme nakoupit nějaké pochoutky a cetky na památku před
odjezdem domů.
.
Čtvrtek 28.9.
Večerní předpoveď mi dala
nepatrnou naději, že bych se mohl dočkat dalšího východu slunce. Ještě
za tmy vyrážím nejkratší cestou na parkoviště pod kopcem Mam
Tor a zahajuji výstup. Popravdě jsem ho čekal mnohem příkřejší a
náročnější. Cesta je po prvních dvou stovkách strmých metrů pozvolná
až k vrcholu s mohylou. Zde už postává dalších pár lidí. Je neskutečný
vichr, gyroskopy gimbalu nemají dostatečnou sílu, aby mobil udržely v
požadovaném směru. Mým cílem není ani tak samotný vrchol, jako spíš ikonická
branka v plotě mezi pastvinami, za kterou se line hřebenová
stezka přes vrcholky Barker Bank, Back Tor až k Lose Hill. Tahle
branka je objektem mnoha krásných fotografií a i dnes tady čekají dva
chasníci s foťáky v pohotovosti, jestli se náhodou aspoň pár paprsků
slunce neprodere škvírou v oblacích nad hranou Stanage Edge.
Popovídali jsme, vyfotil jsem si branku bez slunce, ale dál už se
nezdržuji a jedu domů na snídani.
Později dopoledne vyjíždíme do Castletonu.
Podnikám krátkou okružní fotovycházku nad zříceniny hradu
Peveril a roklí po dálkové stezce Limestone
Way zpět do malebné obce plné kamenných domků a obchůdků s
polodrahokamy Blue
John, které se nacházejí v nedaleké stejnojmenné jeskyni.
Posledním místem, které se objevuje v Pýše a předsudku, je sklaní
ostroh, na kterém v odpoledním slunci stojí
Líza Bennetová a k tomu hraje Liz
On Top Of The World od Daria Marianelliho. Tato skála je
součástí zlomu Stanage
Edge, z nejbližšího parkoviště k ní cesta zabere asi půl hodiny
po balvanitém vršku. Během stoupání na samotný Stanage Edge konečně
narážím na několik mlýnských
kamenů, které jsem před pár dny marně hledal na Bole hillu.
Cesta po vršku je příjemná a za patnáct minut už si porovnávám záběry
z filmu s realitou. Jsem na místě. Pár záběrů, několik vteřin
videa a můžu si i tento filmový bod odškrtnout. Sice je pod mrakem,
ale je dobře vidět do okolí, Stanage Edge je ikonickým zlomem v Peak
District a důstojným rozloučením s krásami tohoto národního parku.