Jdemeven.cz

MALÁ DOVOLENÁ V ČECHÁCH

pohodové toulání po Česku 27.7.-9.8.2020

Koronavirová nejistota nás letos odradila od jakýchkoliv zahraničních aktivit. Holky si navíc domluvily brigádu, tak jsme tuto dovolenou strávili dorbnými výlety a vyjížďkami za poklady, které se nám v domácím Česku nabízejí.

Jindřichův Hradec - Nová Říše - Telč
 
Klára vyrazila na pár dní volna se spolužáky někam do Krkonoš, Alice se drží své mantry, že s námi na dovolenoou NIKAM nepojede, že si raději nechá do ucha tyč vrazit, takže jsme si s Ivčou sbalili taštičky na dva dny a vyrazili na jih. Nejdřív na krátkou návštěvu Jindřichova Hradce. Na parkovišti pod jezuitskou kolejí nefungovaly hodiny, stání jsme si tudíž obstarali zadaráč, což je nejlepší, jak říkaly naše dcery na vánoční besídce mateřské školy s pěstičkama plnýma perníčků. Pocourali jsme uličkami kolem Kozího plácku za kostelem Nanebevzetí Panny Marie, na náměstí si v samoobslužném bistru dali koprovku s vajíčkem a bramborem za stotřicet (to máš za to parkování!), zabrousili trochu do historie, po jakém Jindřichovi vlastně tohle město dostalo své jméno (stavba středověkého hradu, nazývaného v nejstarší historické zprávě z r. 1220 „Novum castrum“ (Nový hrad), je spjata se jménem Jindřicha Vítkovce, zakladatele samostatné Vítkovské linie pánů z Hradce užívající erbu se zlatou růží v modrém poli) a že po třicetileté válce byl Jindřichův Hradec druhým největším městem v českém království. Oklikou kolem kostela sv. Jana Křtitele, Husovými sady jsme opět překročili patnáctý poledník a město opustili.
Dalším bodem v dnešním itineráři je premonstrátský klášter v Nové Říši, o jehož existenci jsme do té doby neměli nejmenší potuchy. Nedá se říct, že bychom si kvůli tomuto městysu dělali kodvíjak velkou zajížďku. Za naši návštěvu vděčí spíš tomu, že je jen nějakých deset kilometrů od Telče, kde dnešní cestování končíme. Do termínu prohlídky zbývá hodina a půl, jdeme tedy na náměstí na kávu do restaurace U lva. "Turka nebo preso?", ptá se mladý číšník za barovým pultem. "Preso?", jsem příjemně překvapen. "Ehm, rozpustné preso...", upřesňuje mladík. "Tak zajisté turka!", uzavírám náš dialog a krátce na to balancuji se dvěma talířky přes chodbu na zahrádku před restaurací. Káva je pryč během pár minut a máme ještě dost času. Jdeme se tedy kouknout směrem ke kalvárii, která vede na protější kopec Spravedlnost. Jenže minuty utíkají rychleji, než kolik nám jich zbývá, obejdeme proto jen klášterní pozemky, abychom prohlídku nezmeškali. Volíme okruh s klášterními knihovnami. S historií premonstrátského kláštera nás seznamuje řeholník v poněkud ušmudlaném rouchu. Ale alespoň ví, o čem mluví a dobře se poslouchá. Když se ale bratr odpojí se skupinkou na jiný okruh, zůstává nám jako průvodkyně děvče z pokladny, které je poněkud skoupé na slovo a patrně i na vědomosti. Nicméně knihovnu má klášter pěknou a bohatou, 
Po ospalé Nové Říši byla atmosféra v Telči příjemnou změnou. Ubytování jsme našli v hotelu Celerin na východním kraji telčského náměstí, z okna jsme ho měli celé jako na dlani. V sobotu ve městě začaly hudební slavnosti "Prázdniny v Telči" a o návštěvníky proto tady nouze nebyla.  Podle programu dnes na zámeckém nádvoří vystupoval  Michal Prokop, což by bylo asi fajn, ale taky jakási Blondýna, která mě na Bandzone.cz vůbec nezaujala. A protože jsme Prokopa viděli a slyšeli na dvou posledních festivalech v Brodě, nechali jsme koncert koncertem, obešli si náměstí a zámek, posadili se na příjemnou zahrádku místní pizzerie a až do tmy spokojeně popíjeli vychlazené chardonnay. Já si ještě trochu užil Telče ráno, kdy jsem si šel zaběhat zámeckým parkem a historickou alejí Lipky až do oblasti Na Vrších, kde město zřídilo pár pěkných MTB singletrailů. Měl jsem si je alespoň proběhnout....

Po snídani sme sbailili svých pár věcí a vydali se autem navštívit další historický klášter ve Vyšším Brodě. Nejeli jsme nejkratší cestou přes Jižní Čechy, ale zvolili jsme cestu po rakouských okreskách. Malebnými vesnicemi jsme pomalu vyšplhali do tisíce metrů v Novohradských horách a pak prudce sjeli k Vltavě do Vyššího Brodu. Cisterciácký klášter tam má na výběr jednu komentovanou prohlídku kostela, druhou na Závišův kříž a třetí nekomentovanou šumavou po stopách fotografů. Nás zajímal klášter a kostel a zvolili jsme dobře. Průvodkyni nám dělala paní v důchodovém věku se dvěma vnoučaty a o klášteru, jeho historii i současnosti dokázala hovořit tak poutavě, že jsme hltali každé její slovo. Hodinka prohlídky tím pádem utekla jako voda a my se odpoledne pomalu přesunuli do Českého Krumlova. Ubytování jsme měli rezervované v penziónu Rosa, od kterého to bylo doslova jen sto kroků k mostu přes řeku do vnitřního města. Vltava byla v horkém dni plná vodáků a most nad jezem u Mrázkova mlýna zaplněný diváky, protože sjezdy jezu byly zejména pro kánoe velmi napínavé a nejedna dvojice se ve vlnách vyklopila. Procourali jsme se starým městem, nad kterým se však začínala stahovat mračna a zvuky hromů se nepříjemně blížily. Zasedli jsme pod deštník na zahrádce u restaurace ZDROJ, ale za chvíli se spustila taková průtrž, že jsme museli utéct dovnitř. U pár piv a kapřích hranolků jsme bouřku pohodlně přečkali a mohli pokračovat procházku v osvěžené atmosféře. Večer jsme ukončili na zahrádce restaurace Babylon přímo nad šplouchající hladinou řeky. 

Ráno jsem si přivstal a místo běhání se vydal jen s foťákem po prázdných krumlovských uličkách. Tedy, chyběli v nich jen turisté, závozníků a provozních rozjíždějících nový den v nich bylo dost. Žádní Číňané ani Japonci, v tomto směru koronavirová opatření městu odlehčila a centrum se vrátilo zpět do rukou tuzemských turistů. řekli jsme si, že ověříme rčení "do třetice všeho dobrého" a nasměrovali kola auta k dalšímu klášteru do nedaleké obce Zlatá koruna, Zaparkovali jsme na vodáckém parkovišti u břehu Vltavy a prošli ospalou vesnicí do areálu bývalého cisterciáckého kláštera. Zpočátku to vypydalo, že se snad ani nesejde minimální počet lidí nutných k prohlídce, ale nakonec se i přes časnoou dopolední hodinu sesbíral asi tucet návštěvníků a prohlídka mohla začít. Zvolili jsme hlavní okruh samotným klášterem a kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Mladičká průvodkyně měla ke všemu co říct, informací jsme dostali vrchovatě a když jsme vycházeli z příjemně chladného kostelního prostoru, venku už slunce začínalo nepříjemně pálit. Po menších silničkách jsme se propletli Jižními Čechami do Jindřichova Hradce a pak už nabrali směr hlavními tahy na Hradešín.

Ivča musela jet navštívit rodiče do Raškovic a tak jsem se i já vydal do Jablonce. Do auta jsem naložil kolo a po krátké návštěvě u mamky jsem se převlékl do cyklistického a vyrazil do Jizerek. Ve všední den bohužel žádné cyklobusy nefungují, musel jsem si proto ježdění po vrškách odpracovat poctivým výjezdem. Nejprve jsem nastoupil na Prosečský hřeben, kde jsem od střední školy nebyl. Od chaty Nad Prosečí jsem sjel hluboko do údolí Libereckých Kunratic a tam, z výšky nějakých 400m n.m. začal stoupat nekonečnou Lesní naučnou stezkou Harcov směrem do Bedřichova (Bedřichovské sedlo 772m). Po zelené jsem dojel k přehradě Černá Nisa. Hraáz se nyní opravuje a nedá se přejet, musel jsem slézt z kola a pokračovat pěšky po renovovaných haťových stezkách podél přehrady. Tu a tam se na břehu objevovala polonahá i zcela nahá těla turistů vychutnávajících si překrásné koupání v horské vodě.  Občerstení na Hřebínku bylo funkční a zelňačka s chlebem přišla cekem vhod. Pak vyhlídka na Krásné Máří, na Čihadlech a dlouhý pohodový sjezd k chatě na Smědavě. Nechtělo se mi zastavovat, raději jsem výlet natáhl až na Jizerku, kde jsem nabral síly v bývalé Nové Huti nad talířem borůvkových knedlíků. Domů ještě zbývalo hodně kilometrů a kopců. Na protrženou přehradu to šlo, ale pak už se střídalo slabší stoupání se silnějším až nahoru na Knejpu. Odměnou mi byl dlouhý jsezd k Josefodolské přehradě. Poslední občerstvení příjemně chlazeným radlerem v chatě na Severáku a svýhledem na Jablonec v pozdně odpoledním slunci a pak už jen parádní sjezd přes Jindřichov zpátky k jablonecké přehradě. Nohy sice trochu ztuhlé, ale 80 kilometrů s nemalým převýšením potěšilo.

Cestování za kulturními památkami jsme zakončili v pátek výletem na Zelenou horu u Žďáru nad Sázavou.Z parkoviště u klášterního komplexu je to k poutnímu kostelu Sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře jen kousek. Naše znalosti byly dodnes jen omezené na pohlednicové obrázky tohoto barokního díla Jana Blažeje Santiniho-Aichela, na kterých kostel vypadá, že je uprostřed lůna přírody. S překvapením jsme zjistili, že tak se tváří jen při pohledu od města. Ve skutečnosti tak dvěstě kroků od něj stojí první řadové domky Žďáru nad Sázavou. Z prostoru kolem kostela se hroby odstěhovaly na přilehlý hřbitov. V kostele i v hvězdicovém ambitu stále probíhají restaurační práce na oltářích, dlaždicové podlaze, fasádách... Ale i tak je architektura tohoto místa velmi působivá. O cisterciáckém klášteru pod kopcem nám to hlavní řekla paní průvodkyně, prohlédli jsme si ho z nadhledu Zelené hory, ale chyběla nám energie zjišťovat, jaké prohlídky nabízí, resp. jaká část kláštera, vráceného v restituci rodu Kinských, je přístupná veřejnosti.

Závěr dovolené jsem pojal sportovněji. Už jen sám, všechny naše holky měly dovolenou kratší a chodějí do práce. Ve čtvrtek ráno jsem naložil kolo a po deváté hodině už jsem parkoval v Novém Městě pod Smrkem s cílem projet si maximum udržovaných singltreků v této bikerské bonanze. Nejdřív zlehka na modré trati Hřebenáč s odbočkou na trek Obora. Pak jsem se vydrápal asfaltovým traverzem k černé trati kolem Měděnce. Měli pravdu bikeři na Youtube, že i výjezdy na tratích jsou zábavné a tím pádem téměř bezbolestné. Zato sjezdy... po sjezdu Hejnickým hřebenem do Libverdy mě pálila stehna jak na dlouhé sjezdovce a prsty jsem musel z řídítek téměř odtrhávat. Projel jsem bez úhony veškeré tratě na české straně, celkem 60 kilometrů, a byl z nich nesmírně nadšený. Abych takříkajíc držel linii letošní dovolené, zařídil jsem si ubytování v Hejnickém františkánském klášteře. Od paní recepční jsem dostal klíče od cely 206 (fakt). Čistý, stroze zařízený pokoj, z jedné stěny na mě shlíží svatá Marie, z druhé svatá Helena, jsem skvěle chráněn. Těch šedesát náročných kilometrů se na mně podepsalo a usnul jsem brzy po večeři, ještě ani slunce nezapadlo. Ráno jsem se na snídani objevil jako jeden z prvních, přihodil do batohu dvě pěkná jablka, nazul pohory a vyrazil z Hejnic pěšky po žluté značce směrem na Frýdlantské cimbuří. Jak mám jinak Jizerky poměrně prochozené, tuto část hor jsem ještě nikdy nenavštívil. Cesta stoupáním podél Černého potoka příjemně ubíhala. V jedné z tůní se koupal mladý pár. Zatímco mládenec ryčel v ledové vodě, slečna se nahá vyhřívala v paprscích ranního slunce. Ani si mě nevšimli. Za chvíli už jsem dorazil k nejfotografovanějšímu vodopádu Jizerských hor - vodopád na Černém potoce, sedmnáct metrů vysoký, s dramaticky zaklíněným obřím balvanem ve střední části. V parném létě vody neteklo příliš, ale ani sucho nebylo. Od odbočky k vodopoádu pokračuje dál do kopce takzvaná Kozí stezka, jedno z mistrovských děl Jizerskohorského cestářství. Bohužel nebyla nikdy dokončená a na svém konci se razantně mění ve strmou kamenitou stezku. Žlutá odbočka na Frýdlatské cimbuří a Polední kameny je ještě strmější a v parném počasí ze mě jen leje. Ještě že nahoře na skalách vane alespoň mírný vánek. Výhled z Cimbuří je krásný a samotné skalní bloky působí dost dramaticky. Začaly se objevovat rodinky turistů, tak jsem popošel dál na Polední kameny. Roztroušené shluky skalek a návrší jsou malebné, směrem na sever se terén propadá 600 metrů do údolí Smědé, až má člověk pocit, že je na leteckém výletě. Jen kdyby tady nebyly ty mouchy. Jakmile se člověk zastaví, už má kolem hlavy celý roj. Radši honem pryč. Panelovou Pavlovou cestou k rozcestí nad Černým potokem a pak už dolů podél Velkého Štolpichu k vodopádu Štolpichu, největšímu vodopádu Jizerských hor (36m). Bučinami jsem pak došel na Ořešník - krále Jizerskohorských vyhlídek. Tesané schody a zábradlí byly vytvořené v roce 1898 a zábradlí vydrželo celých 102 let, než bylo kompletně zrekonstruované. Po sešupu zpět do Hejnic mám nohy už docela ošoupané. Poslední fotku dělám na kamenném mostu se sochou svatého Jana Nepomuckého s výhledem na nádhernou baziliku Navštívení Panny Marie vybudovanou v roce 1729, jenž je jedním z nejslavnějších mariánských poutních míst v Čechách. Pohled na chrám s vrcholky Jizerek porostlých takřka nekonečným mořem bukových lesů v pozadí, to je místo, kde vznikají jen kýčovité snímky v libovolném ročním období. Pěkná tečka za letošní dovolenou.

Kompletní fotogalerie: ZONERAMA