Jdemeven.cz

Toskánsko 2018

Historicko-kulturně-degustačně pojatá dovolená v srdci Itálie

16.7.2018
Hranice Toskánska jsme překročili někdy kolem jedenácté hodiny v poledne už jsme sjížděli k městečku Colle Val d'Elsa, které je nejbližším rozumně velkým městem od našeho ubytování. Protože jsme vyrazili poměrně nalehko, v sámošce jsme nakoupili nejnutnější potraviny na příští den. Jelikož nám do domluvené hodiny nájezdu chyběly asi dvě hodiny, pomalu jsme se rozjeli podívat se po okolí. . Po třetí jsme dorazili do cíle. Kamenný domeček naproti usedlosti Caggio di Sotto vypadal stejně krásně jako na stránkách Fe-Wo, obklopený olivovými háji a naprostým klidem toskánského venkova.

17.7.2018
Vstávám brzy, jdu si zaběhat. Na mapce jsem si spočítal okruh asi osmikilometrový, část vede po všudypřítomné poutní stezce Via Francigena, která vede z anglického Canterbury do Říma. Vedro je už kolem sedmé.
Volíme výlet do San Gimignana, je to nedaleko, nějakých patnáct kilometrů. Auto musíme nechat na parkovišti pod městem, horní P1 sice ukazuje, že má volná místa, ale ty jsou široké sotva pro malé fiátky. Do města vstupujeme branou Sv. Josefa. Ta vede do hlavní ulice via St. Giovanni, která je plná obchůdků se suvenýry, místními lahůdkami, koženými výrobky a s keramikou. Náměstí Piazza della Cisterna je obehnáno historickými stavbami a zejména věžemi, kolem kterých se točí několik legend, ale pravděpodobně v nich dříve sušili plátno po barvení šafránem. Ve třech se jdeme podívat do kostela Collegiata di Santa Maria Assunta, jejíž interiér je bohatě zdoben freskami ze Starého i Nového zákona. Alice odmítá věnovat se historii byť jen chvilku a raději na nás čeká ve stínu pdloubí, začtená do Percyho Jasksona. Na vrcholku města jsou zbytky tvrze Rocca di Montestaffoli a z hradeb je báječný výhled do širokého okolí. Alice s námi opět nejde, tentokrát ji prý bolejí kolena.
Po siestě, až v pozdním odpoledni si jedeme prohlédnou Sienu. Z parkoviště pod městem vedou nahoru eskalátory, téměř až k zadnímu vchodu do katedrály Nanebevzetí Panny Marie. Dovnitř jsme se bohužel nemohli podívat, protože právě probíhal koncert a vstup pro veřejnost byl uzavřen. Z Piazza del Duomo je skvělý pohled na velkolepé západní průčelí katedrály. A odtud jen kousek z kopce na proslulé náměstí Piazza del Campo. Na svažité ploše náměstí porůznu posedávají dvojice a skupinky lidí, bary, kavárny a tratorie kolem jsou doslova obsypané. Změtí uliček starého města se pomalu vracíme. Je znát, že jsme vyrazili pozdě, naprostá většina krámků už je zavřená.

18.7.2018
V šest mě budí budík. Dnes nejdu běhat, ale vyjíždím s foťákem kolem krku, jestli v okolí nenarazím na zajímavé záběry. Hodinku křižuju silničky kolem Casole d'Elsa, často zastavuji a fotím, ale je poměrně hustý opar, uvidíme, co z toho nakonec bude.
Chceme se podívat k moři. Podle fotek by mohla být celkem pěkná pláž u přírodní rezervace Maremma pod Grossetem. Cesta trvá hoďku a půl, pak nás ale čeká nemilé překvapení. Přes příjezdovou cestu je závora a cedule oznamuje, že na parkovišti už nejsou žádná místa, zkrátka smolík. Popojíždíme tedy o kousek níž k Fonteblandě. Zdejší pláž a záliv slouží hlavně kiterům a surfařům. Fouká stálý vítr, moře je mělké i daleko od břehu, na nebi se honí pestrobarevné padáky kiterů, kteří zátokou křižují tak a zpět. Přístup k moři trochu kazí haldy suchých vyplavených řas, ani voda není právě křišťálová. Slunce nesmírně pálí a nikde tu není stín, kam bychom se vrtli. Brzy tedy máme slunění dost a bereme roha. Cestou sjíždíme z dálnice, abychom se podívali na termální prameny Bagni di Petriolo. Jsou to nejteplejší prameny v celé Itálii (43°C) a ve středověku byly dokonce opevněné a tvořily základ renesančních lázní. Z těch už jsou dnes jen nepřístupné ruiny a celé to místo nepůsobí zrovna výstavním dojmem. Horkou vodu z vřídel rozvádějí do přírodních tůněk plastová potrubí, z nich pak tečou do koryta řeky Farmy, kde se mísí se studenou vodou a vytvářejí tak příjemné místo k vykoupání. Nad prameny je vzduch prosycen sirnými výpary, zkrátka smrdí to tam jak v pekle. S Klárkou jsme se smočili, vykoupali se v řece, ale k nějakému delšímu posezení nás to tady nelákalo. Raději jsme nabrali směr domů, nakoupili dobroty na grilování a v zapadajícím sluníčku si udělali večerní pohodu.

19.7.2018
Ranní výběh směřuji do údolí řeky Elsy, která teče podél města Colle Val d'Elsa a v tomto úseku byl vytvořen přírodní park Parco fluviale Val d'Elsa. Fotky, co jsem před odjezdem na dovolenou viděl na internetu, vypadaly až neskutečně krásně a já si chtěl ověřit, zda realita obrázkům odpovídá, než sem vytáhnu holky. A jsem ohromen. Je to skoro jako na vodopádech Krka, které jsme kdysi v Chorvatsku navštívili. Tyrkysově zbarvená voda řeky nejprve padá do soutěsky docela velkým desetimetrovým vodopádem Diborrato a pak teče celé tři kilometry vymletým údolím přes menší kaskády vodopádů, než se dostane na severní konec města a dál, dokud nesplyne s řekou Arno. Nadšený z běhu holkám oznamuji, že dneska jdeme do terénu a odpoledne se pojedeme podívat do Volterry. Co jsem raději zamlčel je, že se řeka musí asi čtyřikrát přecházet a že "mosty" jsou udělané v tibetském stylu, kdy se musí skákat z jednoho balvanu na druhý. Pro holky to není žádný problém, ale Ivča s bolavým kolenem a nejistým krokem si tyhle brody moc neužívá. Abych je neznechutil úplně, posílám je na náměstí do cukrárny a sám se rozpálenými ulicemi města vracím pro auto na místo, odkud jsme vyráželi.
Poučeni zkušenostmi ze Sieny si siestu neprotahujeme až do pozdního odpoledne, ale odjíždíme tak akorát, abychom do třicet kilometrů vzdálené Volterry dorazili, když se opět začínají ulice plnit turisty, bary otvírat a celé město začíná žít. V okolí města ve volné přírodě jsou instalovaná díla sochaře Maura Staccioliho, cestou vidíme dvě, a velkou kružnici, skrz kterou jsou vidět daleké horizonty toskánské krajiny. U vstupu do města nás překvapuje mohutná opevněná tvrz Fortezza Medicea. Zákaz vstupu? Zákaz focení?? Teprve pak si všimneme množství kamer, zamřížovaných oken a průvodce nám sdělí, že se jedná o státní věznici. V centru obce, cool! Cestou na centrální Piazza dei Priori mezi krámky a dílnami s alabastrem konečně nacházíme poštu, které můžeme svěřit pohlednice pro rodiče a sousedy. Náměstí je obklopené středověkými paláci, nahoře na věži Palazzo Pretorio je na podstavci socha prasete a proto se jí říká prasečí věž. Jen co obejdeme kostel Nanebevstoupení Panny Marie (asi nejpopulárnější jméno pro místní baziliky a katedrály) k baptistériu Svatého Jana, zůstáváme překvapeně stát a zíráme na instalaci úplného davu identických soch mužů v černých kabátech. Jeden leží s (doslova) rozbitou hlavou, ostatní jednotlivě i ve dvojicích, koukají na něj, na nás, někam, a celé je to tak trochu zneklidňující. Nevím, jestli bych se tudy chtěl procházet za tmy. Z Volterry nemíříme přímo domů, ale projíždíme takzvaným Čertovým údolím. Za své jméno tato oblast vděčí silným geotermálním silám, v jejichž důsledku zde ze země na mnoha místech vyvěrá horká pára, vřící voda a další magmatické výpary. Krajina je protkaná stříbrnými pavučinami potrubí spojujících malé i velké geotermální stanice, kopce se střídají s roklemi, vesnic zde mnoho není a všechno to skutečně působí divoce, nehostinně a v nastávajícím soumraku až strašidelně.

20.7.2018
Opakujeme pokus proniknout na pláže Maremma. Vyjíždíme brzy a tentokrát jsme úspěšní. Aut se sem skutečně nedostane mnoho, ale z nejbližší vesnice sem pravidelně jezdí linkový autobus. Pláž je drsná, s naplavenými kmeny a větvemi, ale čistá. Totéž platí o klidném moři. Nejlepší je místo pro pikniky - celá řada masivních stolů a lavic schovaných ve stínu pod korunami pinií. Hned se s Ivčou k jednomu takovému stolu salašíme, k rožnění na sluníčku nás nikdo nepřemluví. Ve větvích stromů musejí být snad tisíce cikád, rámus je ohromující. Když se k tomu čas od času přidá hřmot neviditelných stíhaček kdesi vysoko v oblacích, vůbec se neslyšíme. Dopoledne nás koušou miniaturní pidimuchničky, naštěstí se kolem poledního zvedá vítr a je od nich pokoj. Tohle koupání je pohodové, pláž zdaleka není přecpaná. Asi je znát, že jsme od pevniny chráněni kilometry přírodní rezervace.

21.7.2018
Jedeme do Chianti. Dnes budeme víc jezdit autem, než chodit pěšky. U Poggibonsi sjiždíme z autostrady a míříme na východ do Castellina in Chianti. Je to sympatické vinařské městečko. Dokonce ještě stíháme sobotní trh, ale nějak nás tam nic nezaujalo. Vracíme se postranní uličkou Via delle Volte, která je vlastně jedním dlouhým podloubím, možná spíš tunelem. Na stěnách tu vystavují fotografie pozůstatků římských cest v okolí, všude odkazy na etruské vykopávky a artefakty.
O pár kilometrů dál zastavujeme v podobném místě Radda in Chianti. Procházíme se po ospalém centru uličkami kolem kostela, hlad nás ale žene hledat si místo, kde nám dají něco k jídlu. Jediný volný stůl obsazujeme v pizzerii Pizza Pie. Beze spěchu nás obslouží prošedivělý padrino. Vybíráme dvě pizzy, každá je v menu označená jako grande pro dvě osoby. Měli ale napsat, že se víc hodí pro osoby čtyři. Nejsme schopni se s nimi popasovat, pár kousků na podnosech zůstává, přestože jsme napěchovaní až po vratníček. A přitom jsou tak vynikající…
Co si po pozdním obědě svlažit hrdlo nějakým místním vínem? Místní bedekr doporučuje návštěvu vesničky Volpaia, která snad celá patří jednomu vinařství rodiny Stianti Masceroni. Nejdřív se touláme malebnými křivolakými uličkami kolem vinařství, pak se s Ivčou jdeme podívat dovnitř. "Chcete něco?", ptá se nás otráveně se tvářící mladík u pultu. Jeho nálada a cenovky ochutnávek od dvaceti euro výš nás nepřesvědčily, abychom zde pobyli, tak se raději loučíme a jedeme objevovat dál. Greve in Chianti nás při průjezdu nezaujalo, tak zvolna stáčíme směr na západ a pak za dálnicí zpět na jih. Obzory se mění za každým kopečkem, koukáme, jestli na nás někde nejukne skle s vínem, ale funguje to tady trochu jinak, než jak jsme zvyklí z Moravy, Chorvatska nebo i z Languedocu ve Francii, kde si člověk ochutná, co vyrábějí a pak si buď koupí, nebo ne. Ještě že v supermarketu je výběr oblastních vín obrovský, tak nestrádáme.

22.7.2018
Orvieto od nás leží hodinu a půl po dálnici na jih. Do města vstupujeme západní branou Porta Rocca od pevnosti a dlouhou ulicí Corso Cavour zvolna stoupáme do centra ke katedrále, která je jednou z nejvelkolepějších italských gotických staveb. Alice opět zůstává sedět venku ve stínu podloubí a my se jdeme podívat dovnitř. Na rozdíl od našich kostelů jsme ještě nepotkali takový, kde by uvnitř byl chládek. Všude je skoro stejné horko jako venku. Obrovský prostor, v jedné z kaplí hrůzné výjevy ze soudného dne, druhá kaple je turistům uzavřena, je určena pouze pro modlení. Baťůžkářů je tam ale požehnaně, vstupné se tam totiž neplatí. Prošli jsme si uličky na východním konci města a pomalu se vracíme k autu. S Klárkou ještě podnikáme sestup do 50m hluboké studny Svatého Patrika, Pozzo di San Patrizio, kterou v Orvietu nechal vykopat papež Klement VII. Sestoupit až na dno se dá, protože stavitelé kolem samotné díry nechali vykutat dvě spirálová schodiště, kudy vodu nosili osli a muly, jedno pro cestu dolů, druhé pro návrat nahoru. Z Orvieta nejedeme rovnou zpátky do chalupy, ale děláme zajížďku do Sorana, nevelkého městečka vystavěného na sopečných skalách nad soutokem tří řek Cercone, Lente a San Rocco. Městečko má syrový ráz křivolakých uliček a schodů, které mnohdy vedou téměř až do obýváku domorodců. Je tady minimum turistů, ve skalách pod městem jsou díry, kam Etruskové pohřbívali své mrtvé. V nastávajícím soumraku to tady má až tíživou atmosféru, Ivče se tu moc nelíbí. Abychom si trochu zvedli náladu, kupujeme si na památku pár kuchyňských propriet z olivového dřeva s nádhernými kresbami letokruhů. Cesta domů je dlouhá a klikatá, přijíždíme až za tmy.

23.7.2018
Pisa. Auto necháváme v podzemním parkovišti pod náměstím Piazza Vittorio Emanuele II. První kroky nesměřujeme do centra, ale kolem kostela Svatého Antonína, kde je na severní stěně přilehlého domu poslední murál Keithe Haringa "Tuttomondo", než ho skolil AIDS. Pak už jsme nastoupii do pěší zóny v ulici Corso Italia. "Jé, hele! Tady jsou super slevy!" slyším zajuchání a ženské se ztrácejí v jakési hadrárně. V klidu si zatím vychutnávám dopolední cappucino s vynikajícím jablečným koláčem a čtu si Třetí přání od Roberta Fulghuma. "Týjo, v OVS mají 70% slevy na všechno!", ozývá se znovu po dvou stech metrech a v mžiku opět stojím na ulici osamocen. V příjemném baru s bluesovou hudbou mi nalévají dvoudecku červeného a přidávám dalších pár stran. Pak už bez zastávek pokračujeme až na náměstí Piazza dei Miracoli. Teprve zde narážíme na poctivé masy turistů, ve vlastním městě bylo jinak celkem příjemně. Největší atrakcí je pozorovat, jak se malí i velcí stylizují do pozic, kde podpírají šikmou věž. Chvílemi to vypadá jako spartakiáda. Všude ukrutné fronty, které odmítáme vystát. Tak si ve stínu katedrály sníme své panini a vydáváme se na cestu zpět do uklidňujícího ticha Caggio di Sotto.

24.7.2018
Florencie. Cestu na nové záchytné parkoviště Villa Costanza jsme museli lovit v telefonu, navigace v autě bohužel nemá aktuální data. Placené parkoviště je asi dostupné jen z dálnice A1, ale to nevadí, na konečné tramvaje je dost míst ke stání a zadarmo. Tramvaj jede snad každé tři minuty, úzké hrdlo však představuje jediný automat na jízdenky, který není nejrychlejší a navíc nebere karty. Takže se brzy vytvoří pěkná frontička, tramvaje mezitím přijíždějí a odjíždějí. Vystupujeme u centrálního nádraží. Mraky lidí, všude davy, není úniku. A vedro je k padnutí. Šineme se pomalu ke katedrále, mezi renezančními paláci co chvíli vykoukne buď zvonice nebo věhlasná Brunelleschiho kupole. Obdivujeme nadšence, co na vstup do katedrály Santa Marie del Fiore stojí frontu asi dvě stě metrů dlouhou. Na Piazza della Signoria kolem Starého paláce a v galeriích Uffizi probíhají nějaké stavby či opravy, všude lešení, jeřáby, chytli jsme to akorát. Už minulý týden nás Klára ukecala, že do galerie musíme jít. Po internetu jsme zarezervovali vstupenky na čtvrtou hodinu odpoledne. Slečna v informacích nám krátce řekla, kdy a kam máme přijít. Tři a půl hodiny času. Tak akorát zajít si někam na oběd a pak si dát siestu v zahradách Boboli. Příjemnou chlazenou zahrádku restaurace nacházíme přímo na Piazza de Pitti a po obědě do fronty na lístky do zahrad. Je to už dlouho, co jsme tu s Ivčou byli a zapomněl jsem, že v zahradách není moc míst, kde by si člověk poseděl. V poledním žáru z nás leje jak z konve. Koukám na Netatmo, okolní stanice ukazují kolem pětatřiceti stupňů. "Zasraný Boboli!", ulevuje si Ivča, když nás labyrint z tůjí vede horem dolem a východ ne a ne k nalezení. Vyšťavení jdeme zpět k Ufizzi. Se vstupenkami v ruce si stoupáme do fronty ke vchodu a krátce po čtvrté hodině procházíme bezpečnostním rámem do galerie. "Zasraný Ufizzi!", slyším za sebou, když stoupáme po monumentálním schodišti do nejvyššího patra. Na chodbách sochy a busty, v místnostech renesanční obrazy. V horním patře se vše až na výjimky točí kolem svatých. Madona s neviňátkem, klanění mudrců, oplakávání Ježíše v různých variacích. Oživením a také největší atrakcí galerie jsou Botticelliho obrazy Zrození Venuše a Primavera. A jsou skutečně v celé velikosti nádherné a je to zážitek se na ně podívat naživo. V nižším patře pak pár známých obrazů od Tiziána, Caravaggia, dokonce nás nečekaně překvapí Rembrandt a Rubens. Alice zpruzená, Ivča celá bolavá, ale jsme rádi, že jsme si tuhle světovou galerii prošli.

25.7.2018
Podruhé vyjíždím na ranní focení. Tentokrát nabírám směr pod Sienu do Crete Senesi. Pojíždím po polňačkách mezi kopci, hledám pěkné vyhlídky, ale stejně jako minulý týden je ve vzduchu všudypřítomný opar a snímky vypadají dost mdle. Vracím se, holky ještě pořád vyspávají, já alespoň dopisuji deník a promazávám nepodarky ze čtyř stovek fotografií, co jsem už tady stihl nasekat. Po obědě se silně zatahuje, od východu je slyšet hromobití. My odjíždíme na jih do Montalcina. Nejdřív ale ještě sjíždíme o pár kilometrů na jih do kláštera Abbazia d’San Antimo. Poutní románský kostel je uvnitř pěkně nasvícený a i přes svou strohost působí velmi přijemně. V kopcích kolem to hřmí, ale déšť nás naštěstí míjí. Když jsme se vrátili do Montalcina, bouře už odcházela na západ někam nad moře. S Klárou si chceme vyjít na hradby zdejší tvrze, abychom se pokochali výhledem do širokého kraje. Vchod vede skrz vinotéku. Brunello di Montalcino je zatraceně drahá odrůda. Žádná láhev tu nejde pod pětadvacet euro a ve vitríně mají jednu dokonce za tři a půl tisíce, ochutnávky jsou taky pěkně mastné. No nic, dáme po dvou eurech za vstup na hradby a lezeme. Výhled seshora je skutečně o dost lepší než pod tvrzí, na severu ještě doznívá bouřka, ale na západě už slunce téměř kouká z mraků. Vyzvedáváme druhou půlku týmu pod hradbami a kroky nás neomylně vedou do nedaleké kavárny na capuccino a zmrzku. Je to taková pěkná tečka za tím dnešním výletem.

26.7.2018
Opět vstáváme časněji, abychom to včas stihli k moři na Maremmu, než se tam omezené parkoviště zaplní. Tentokrát už zbývá jen třicítka míst, když projíždíme závorou. Až do odpoledne posedáváme pod piniemi, čteme, luštíme sudoku a křížovky, Klára studuje somatologii, čas od času se odběhneme ochladit do vody. Po poledni ale fouká tak příjemný vítr, že se ani do moře nechce. Na žádné velké cestování už taky není nálada. V Sieně jen nakoupíme pár laskomin domů a něco na svačiny, plánujeme cestovat přes noc z pátku na sobotu, abychom se vyhnuli víkendovým zácpám, před kterými varují snad všechny noviny.

27.7.2018
Budík mě budí po šesté, odjíždím do Abbadia Isola, abych si udělal poslední ranní výběh po Via Francigena, tentokrát skrz hradbami obehnanou obec Monteriggioni. Tu jsme velmi často vídávali z dálnice do Sieny, po které jsme jezdili snad obden. Byť je tak brzy ráno, nebo možná právě proto, než začne italské peklo, potkávám na cestě další běžce i novodobé poutníky s krosnami na zádech.
Dopoledne ještě jednou zajíždíme do San Gimignana, protože nikde jinde jsme za celou dobu našeho pobytu nenarazili na tak pěkné lahvičky na olivový olej jako zde. Každý si ještě pořizujeme nějakou tu cetku či hrníček na památku a popojíždíme do centro storico Val di Colle d'Elsa, nejbližšího města, kam jsme se celou tu dobu ani jednou nepodívali. Ale po návštěvách všech možných toskánských perel nás tohle město příliš neoslovilo, tak si sedáme pod slunečníky sympatické trattorie na lehký oběd. Mladý číšník nám doporučuje lehkou osvěžující panzanellu, která sice není v menu, ale která je pro Toskánsko velmi typická. S Ivčou to musíme vyzkoušet. Po nějaké době před nás přistávají talíře s "chlebovým salátem". Nejdřív se na to díváme se zdviženým obočím, ale po pár soustech musíme uznat, že je to skutečně svěží lahůdka.
Balíme, paní domácí nám na rozloučenou dává láhev vína z jejich sklepa a účtenku na jméno "Sedlacek di Cecoslovakia". Když se podívám na tu pohodu mezi olivovníky a vinicemi s blankytným nebem nad hlavou, ani se nedivím, že jim jsou změny ve východní Evropě celkem ukradené.

GALERIE FOTOGRAFIÍ