Malá Fatra 2019
Podzimní Vandr na hřebeny Malé Fatry 25.-28.10.2019
Dvakrát nám špatné počasí zabránilo dotáhnout přechod Malé Fatry od Strečna až po Rozsutec. Letos jsme raději zvolili čtyři dny a začátek cesty na severní straně pod Velkým Rozsutcem. A šlo to, navíc s neskutečným počasím a rozhledy po slovenských horách.
25.10. - Biely Potok - Veľký Rozsutec - Sedlo Medziholie
V
Praze na hlaváku se s námi loučí Miloš, kterému ochořela Danča a
nemůže tudíž s námi vyrazit do hor, jak by chtěl. Na omluvu předává
pálenku, šest plzniček a pár Jasenek, až nám bude nahoře zima. Po
zapískání píšťaly otevíráme víno, aby cesta dobře utekla. Vypadá to,
že každý vzal víno pro šest lidí. Kdo ho neudá ve vlaku, ráno si své
láhve musí nahodit na záda s vidinou, že je musí vynést o tisíc metrů
výš. Není jasné, jak to nahoře bude s vodou, tak ji táhneme taky.
Nejtěžší část přechodu a nejtěžší batohy. Paráda. V 7:30 vyskakujeme z
busu v Bílém Potoce u hotelu Diery. Odtud vede modrá značka stále
vzhůru do sedla Medzirozsutce. Mírovi z nějakého důvodu blafly saze
hned ve vesnici a celou cestu Dierami se s ním nevidíme. Jak se
blížíme k sedlu, po levé ruce se objevuje poměrně sympatický vrch
Malého Rozsutce. Zato na pravé straně se nad námi do nebeské výše tyčí
Rozsutec Velký, na který máme namířeno. Dřít se do strmého kopce s
plnými krmelci na zádech moc velká zábava není. Naštěstí se s každým
výškovým metrem obzory stále více otevírají, je na co koukat a u toho
kochání můžeme trochu popadnout dech. V závěru výstupu přicházejí na
řadu skály a řetězy, ale to už jsme téměř na vršku kopce. Dobytí
Rozsutce zapíjíme Milošovou slivovicí. Cesta dolů do sedla Medziholie
je snad ještě horší. Lození po řetězech, slézání skalek, záludně
klouzavá drť kamení. Míra dokonce v kolemjdoucích ženách budí zděšené
dotazy typu "Kolik vám vůbec je?!?" Pod kopcem na kraji lesa, téměř v
sedle dáváme společně pauzu. 
Slunce krásně hřeje,
zavíráme oči a vychutnáváme si příjemného šlofíčka. Ale jak se slunce
sklání k obzoru, je nutné najít si místo k přespání. Jedno se nabízí
kousek na pravo od cesty, je tam ale od rozcestníku v sedle
vidět. Nakonec volíme místo kousek od pramene vody, přímo na málo
využívané turistické cestě. Se západem slunce se rychle ochlazuje,
přidáváme vrstvy oblečení, ale nakonec se teplota ustálí na přijatelné
výši. Oheň neriskujeme, i samotné stanování je v národním parku
zakázané. Po večeři dopíjíme vína, nikdo už se s nimi nechce tahat.
Taky vaříme čaje s rumem, nikdo už se s nimi nechce tahat. Jenda
vytahuje nebeské ukazovátko a začíná lekci astronomie, tedy alespoň v
rozsahu, který umožňuje výseč mezi korunami stromů.
26.10. - Sedlo Medziholie - Poľudňový Grúň - Steny - Chata Pod
Chlebom
Jenda
má těžké ráno, asi mu zaškodil Momův špiák na dobrou noc. Péťa má
úplně mokrý spacák. Ibalginy jdou na dračku. Posnídáme, posbíráme
veškeré saky paky a vydáváme se na další část přechodu. Včera se nám
cestou nějaký maník svěřil, že Stoh, který se nad námi tyčí více než
čtyřista metrů vysoko, je zajebaný, kokotovksý kotár, kam už nikdy
nepáchne. Bereme si varování k srdci a kopec obcházíme po žluté
značce. Sice je to opičí stezka plná kořenů, která beztak pořád stoupá
a klesá, ale na vrchol se vláčet nemusíme. Cestou ze Stohového sedla
na Poľudňový grúň lidí přibývá a od grúňu dál už je to jak na
Václaváku. Na hřebeni dnes pěkně od severu fičí a přestože sluníčko
svítí a hřeje, každou chvíli nandaváme druhá trika a větrovky, abychom
je pak zase svlékali, když nás stoupání do svahu rozhicuje. Všechnu
námahu a nepohodlí naštěstí přebíjejí pohádkově krásné výhledy z
hřebene Sten do všech světových stran. Plán zbytku dnešní trasy se
stále mění, podle toho, kdo přijde s nějakým skvělým nápadem. Nejvíc
jich má Momo, nerozpakuje se přebírat je od druhých a prodávat za své.
Opět potkáváme nějaké dva broce, zkušené horaly. Ti nahlodají náš
poslední záměr dojít po hřebenovce přes Chleb až k lanovce 
na Snilovské sedlo, a že
kdyby byli na našem místě, valili by to rovnou z kopce po žluté na
Chatu Pod Chlebom. Naše porada není dlouhá a za půl hodiny už sedíme
před chatou s půllitrem dvanáctky Martins v ruce. V chatě je zcela
plno, spí se i v lokále. My ale se spaním uvnitř ani nepočítali a
zabíráme místa kolem ohniště na tábořišti hned pod chatou. Jedno euro
na hlavu s možností udělat si oheň je prkotina. A že se oheň hodí! Od
hřebene neustále fouká severák, dneska na sobě máme snad všechny
vrstvy, co s sebou vláčíme. Jen Míra si nechce na hlavu nasadit místo
čepice náhradní slipy. A vlastně se není čemu moc divit. K ohni se
přidává nejdřív jedna zarytá turistka Jana z Prahy, později ještě dvě
mladé holky, které ale od bližšího kontaktu odrazuje svou "diplomacií"
Vašík, zhulený Momovým špiákem se značkou otazníku. Asi dobrý matroš.
Ráno máme hodinu k dobru, v noci jsme přecházeli na
zimní čas. Takže pohoda, kávička, malé pivo, Jana před nás staví
tácek se sedmi panáčky borovičky s horcom, že prý to bylo u ohně
fajn. Má dnes sice honičku, jde až do Strečna, ale na hřeben s námi
vyjde společně. Nakonec se od nás odpoutává až na Veľkém Kriváni,
kde je hlava na hlavě a kde ostře fičí. Dál na hřebeni už to zase
ujde, slunce hřeje, obloha bez mráčku. Překonáváme Malý Kriváň a
pokračujeme až na sedlo Vrata. Tady probíhá menší dohadování a
(sebe)přesvědčování, kdo jde zkratkou po žluté do Prislopu pod
Suchým a kdo se bude plahočit přes strmé Biele skaly na Suchý vrch a
z něj zase nekonečným sestupem na rozcestí, kde se žlutá a červená
setkávají. Zkratku volí Péťa s Mírou, my ostatní nastupujeme do
ferátek bez reťazí v rozeklaných Bielych skalách, zdoláváme Suchý
vrch - poslední vrchol na našem přechodu Malé Fatry. Příjemnou
pěšinou mezi opadanými bučinami se dostáváme na Javorinu, odkud už
jen seběhneme sjezdovku na chatu Pod Suchým. Volný je jeden stůl na
terase, jinak plno, lidi sedí i na louce vedle chaty. Ale naprostá
většina zde dělá jen krátkou zastávku před sestupem do údolí. Jak
slunce pomalu zapadá, najednou se okolí chaty vyprazdňuje a i my se
přesouváme do lokálu, protože se venku citelně ochlazuje. Domlouváme
si ubytko ve vlastním
spacáku, koštujeme místní speciality a vína, která mají skladem. Za
barem se čile otáčí sympatická copatá ženská, které se líbí náš
Michal. "A čo pre teba, Miško?", obrací se na něj s kouzelným
úsměvem, když odbaví nás ostatní. Momo se taky snaží, daří se mu
nosit ze sklepa zajímavé lahve vína, které v nabídce vůbec nejsou.
Po desáté nás zdvořile vyhánějí do hajan a my jsme celkem
vděční, protože jsme z těch třech dní výstupů a sestupů docela
servaní. Sice nás poslali na velký pokoj s palandami, kde bychom
měli spát s partou dalších turistů, my ale objevujeme "poval",
podkrovní místnost se šesti matracemi akorát pro nás.
28.10. - Chata Pod Suchým - Strečno - Žilina
Kýbl čaje, voňavý hemenex, presíčko. Dokonalá snídaně v zamlženém,
deštivém ránu, přesně podle předpovědi. Naposledy nasazujeme nyní už
dost odlehčené batohy a po cyklostezce sestupujeme do údolí k Váhu.
Stejně jako během minulé návštěvy Fatry zde přes cestu leze spousta
mloků, se kterými se jinde moc často nesetkáváme. Děšť není hustý, spíš
jen mlha a mrholení, do nádražního bufetu v Nezbudské Lúčce vstupujeme
jen mírně navlhlí. Osobákem do Žiliny je to jen deset minut a 
my máme tři hodiny do odjezdu našeho pendolína. Před
nádražím opět potkáváme turistku Janu, máme na ni skutečně štěstí, nebo
ona na nás. Foursquare radí zajít do burgrovny Dr.Hunger a myslím, že
jsme chybu neudělali. Báječné burgry, k tomu hronovská IPA Nachmelená
opice. Momo potřebuje další ojra do společného banku. Jen ať si to Vašek
s Míšou užijí, my ostatní už tyhle eráry známe z Madridu. Cestou zpátky
na nádraží je něco potřeba na čerstvě praženou kávu, něco na sklenku
červeného v sousední vinárně, něco na višňové víno do vlaku. Ve vlaku se
Vašek okamžitě prozrazuje nohama vyzutýma z bot. To se fakt nedá, musíme
si je dovézt zašněrované do pohorek až domů, jinak by nás taky mohli z
vlaku vyhostit pro obecné ohrožení.